Učedník - Mučedník - část 1.

To se kdysi, za našich dědečků říkávalo,leč mně v učení nikdo nikdy nemučil, ale zažil jsem, jako učedník dost zajímavého tak mně dovolte si zavzpomínat.

V polovině let padesátývh minulého století nebylo snadné se dostat na nějakou odbornou školu bez patřičného politického zázemí. Můj otec, ač Čech, narozen ve Vídni, byl synem evangelického duchovního, matka taktéž vyrostla v Rakousku, její otec, ruský legionář bojoval proti bolševikům, já nezdárný synek jsem odmítl vstup do Pionýra a nakonec mi chyběl ten veledůležitý PUDĚRO - PÚvod DĚlnicko-ROlnický. Takže, když se moje třídní učitelka rozhodla, že mám talent výtvarníka (chudák snílek)  dostat se na UmProm nepřicházelo v úvahu.

Legendární Matylda, ředitelka školy a zarytá komunistka často zavítala do našich tříd, aby se slzami v očích líčila nesnesitelný život pracujících před válkou, kdy Masaryk s jeho kohortou střílel do chudých hladových dělníků. My jsme podobné monology vítali. Ona vlastně zachranovala npřipravené žáky před zkoušením u tabule. Leč brzo odešla do,penze a byla vystřídána novým mladým ředitelem, komunistou jestě zarytějším.

Končila nám Střední škola, donedávna ještě škola Měštanská nyní škola základní. Od nového pana soudruha ředitele jsem dostal papírna odchodnou, kde mi dal na vybranou i přes mé velmi slušné vysvědčení mezi třemi řemesly: Zedník lešenář, hutník, zemědělsrví. Měl jsem tady možnost snít o mé budoucnosti jako stavitel lešení okolo nějakého veřejného záchodku, nebo někde na salaši pást ovečky na tom našom Košiari foukaje na fujaru. To by se mi velice zamlouvalo, ale tam mezi ty ovečky by mně nejspíš nepustili, abych na ně neměl neblahý politický vliv. Zde zdůraznuji, že lidmi pracující v zemědělství naprosto nepohrdám, ale kydat někde na státním statku v pohraničí hnůj jsem také nechtěl. I když jsem po čtyři roky jako malý kluk žil na statku a hnoje jsem se nakydal až dost. A hutník? Co bych kde já hutil?

Tak mi nezbývalo, než se vydat na lov nějakého užitečného řemesla. Zašel jsem do velké továrny ČKD SOKOLOVO v Libni, dnes už dávno zbourané, kde jsem navštívil pana ředitele učnovského střediska. Po důkladném prozkoumání mého vysvědčení na odchodnou mi dal přihlášku ke vstupu do učení a 14. Září 1954 jsem nastoupil do učení "Tříletý učební obor Universální Nástrojař".

Moc nás toho nástrojaření za první dva roky nenaučili. Náš instruktor byl vyučen zlatníkem, ale měl vynikající kádrový profil. Po několika letech jsem se s ním setkal. Vyprávěl mi o svých zkušenostech z Kuby, kde pomáhal zakládat učnovská střediska v Havaně. Vystřízlivěl.

V učilišti se hodně času tratilo mnoha politickými školeními, neustálým "Čestprácováním" a "soudruhováním", ale k mému úžasu jsem zjistil, že i přes pochybnou kvalifikaci našich instruktorů jsem po roce učení bezpečně rozpoznal kladivo od vrtáku.

V rámci politických školení jsme my, učnové, museli dělat výtahy z novin "největších a nejčtenějších" a tyto pak přednášet každé ráno po nástupu do práce. Tím jsme šidili naši výuku nejméně o hodinu denně. Mnohdy nám přednášeli marxismus-leninismus i přední sportovci (samozřejmě v učební době). V paměti mi utkvěl tehdejší mistr republiky v šachu mladý sympatický Luděk Pachman. Ten se nám klukům, které zajímal víc zápas Sparty se Slávií (tehdy Spartak Praha Sokolovo a Dynamo Praha) snažil vetlouct do našich tvrdých palic přednosti socialismu. (BTW tentýž Luděk Pachman později emigroval do Holandska, a úplně opustil svoje marxistické přesvědčení a stal se křestansky věřícím člověkem. Napsal malý spisek  "Boha nelze vyhnat")

Další akce, ketré zdržovaly naší výuku byly t.zv. "Dny Písní" To byly výroční slavnosti opěvující socialismus a Sovětský svaz. Tehdy jsem měl v očích slzy, když jse pěli:

                             "To Francie zpívá lid, že nechce být už cílem kanonýrů

                               a Sovětům dává slib....nezdvihnem zbran proti táboru míru1"

Nicméně první dva roky uběhly a myjsme byli roztroušeni po různých továrnách na doučení umění nástrojařského pod vedením zkušených machrů. Já ještě asi s pěti učni jsem byl přidělen do továrny AERO PRAHA v Praze Vysočanech. Ještě s jedním učněm jsem byl přidělen k partě montérů, kteří montovali části trupů k sovětským stihačkám MIG 15.

Ale o tom až v příštím blogu.