Rok 1938 znamenal pro náš Národ veliké zklamaání. Odvolaná zářijová mobilizace, pak Mnichov, Tisíce demobilizovaných mladých mužů se rozhodlo bojovat jinak i jinde. To byl případ i mého strýce Pavla Marka.
Když jsem si koncem padesátých let odpykával svoji dvouletou vojnu v kasárnách v Boru u Tachova, navštívil mně jednoho dne můj strýc Pavel. Tehdy byl neobyčejně sdílný. Hodně mi toho pověděl o svých válečných zkušenostech při sklínce dobrého Vavřineckého. Ta jeho stydlivost jakoby zmizela. Tehdy jsem se dozvěděl mnoho podrobností z jeho odvážného útěku z protektorátu a následující nebezpečné cesty do Angliel.
O mnoho let později Pavel onemocněl nevyléčitelnou rakovinou a dlouho si poležel v nemocnici. To už byl sedmdesátiletý kmet. V nemocnici ho navštívila moje mladší sestra Marie. I v té nemocnici nějak rozvázal, snad nechtěl, aby ty jeho zážitky upadly v zapomění. Rozhovořil se o svém útěku z protektorátu a o celé strastiplné cestě válkou. Byl unavený, rakovina nikomu síly nepřidá. Řekl Marii, že si to musí v hlavě roztřídit, aby přišla druhý den, Vše jí dopoví. Té noci Pavel zemřel.
Krátce po německé okupaci Čech bylo mnoho mladých svobodných a bezdětných mužů a snad i žen odvlečeno do německé říše na otrocké práce ve vojenském průmyslu. Byli to takzvaní "totálně nasazení". Dokonce prý odešlo do "rajchu" i několik tisíc mladých dobrovolně. Za lepší peníze radostně pracovali pro Hitlera. Byla to ostuda národa. Pavel, coby svobodný mládec dostal v polovině září roku 1939 povolávací befel k odchodu do rajchu na práci. Tomu se ale Pavel rozhodně nechtěl podřídit. Padlo rozhodnutí. Na Hitlera dřít nebude. Mnoho mladých demobilizovaných československých vojáků už bylo za hranicemi na cestě do Anglie. Odchod byl tehdy snadný, i když s určitým rizikem, přes Polsko. Ale po německo-ruské invazi do Polska byla tato cesta uzavřena. Zbývala jen cesta jihem. Ještě s jedním kamarádem se Pavel rozhodl pro útěk přes Mad'arsko, Jugoslávii a Palestinu a dál do Francie. Útěk nebyl snadný. Všude byly německé kontroly, gestapo se zdálo být všudypřítomné. Pavel musel okamžitě jednat. Jednoho dne zmizel. Celá rodina tušila kam Pavel odešel. Kdyby byl býval zatčen gestapem,to by už naši věděli. Byli by vyslýcháni na Pečkárně.
Přes den nebyl možný pohyb po protektorátě bez velkého nebezpečí. Se svým kamarádem tedy cestovali, ponejvíce pěšky a vnoci. Potravinové lístky ještě zavedeny nebyly, nějaké peníze měli našetřené. Oba se vydali přes Moravu na Slovensko. Přes den spávali v opuštěných stodolách a chalupách, někdy v senících. a stohách slámy. Myli se v potocích daleko od vesnic.
Dopstat se do Mad'arska a dál na jih se zdálo být neuskutečnitelné. To se musela podniknout cesta přes Slovensko, tedy "Slovenský štát".To plně spolupracovalo s nacistickým Německem a bylo prošpikováno německými agenty. Pavel i jeho kamarád měl falešné doklady pořízené za velké peníze už v protektorátě. Oba hoši se dostali až na Slovensko, kde se museli ukrývat před slídivými zraky Hlinkovců. V noci se odvážili jet nákladními vlaky, kdy ostražitost německých agentů trochu polevovala. Dostali se až do Bratislavy. Tam v noci vyhledali evangelického duchovního Gustava Sadloně, který byl zapojen do protinacistického odboje. Okamžitě oba mladíky ubytoval. Mohli se tam umýt oholit a pořádně najíst. Bylo to na poslední chvíli, druhý den tam provedlo německé gestapo velkou razii, při níž pozatýkalo desítky lidí. Reverend Sadlon' jim opatřil jiné doklady pro případ, kdyby je gestapo kontrolovalo. Opět museli cestovat pěšky a v noci.
Dostali se na mad'arské hranice do Komárna. V Komárně se museli opět ukrývat. Probíhala tam razie zuřivých gestapáků a Hlinkovců. Dle strýce Pavla se Němci chovali jako zvířata. Šmahem zatýkali každého, kdo se jim dostal do rukou. Všichni zatčení byli svázáni provazy a doslova házeni na nákladní auta kryté plachtami.. Odváženi neznámo kam. Jedno bylo jisté. Čekala je jistá smrt. V noci tajně přešli Mad'arské hranice. Do Budapešti jeli osobním vlakem v noci. Od pana Sadloně dostali několik mad'arských pengo na cestu. Dorazili do Budapešti. Tam si najali taxíka a nechali se odvézt na Francouzské velvyslanectví. Řidič taxíku jim nerozuměl a mad'arštinou, prošpikovanou slovenskými výrazy vykřikoval že je odveze na vyslanectví německé. Ve voze nastala hádka. Oba hoši z vozu utekli a pádili ulicemi neznámo kam. Mad'aři všechny Čechy bez řádných dokladů stříleli. Pak našli v telefonním seznamu adresu Francouzského velvyslanectví. Nebylo to daleko. Štastně tam dorazili.Tam se hlásili jako dobrovolníci do Francouzské armády. Dostali nové obleky, ubytování, jídlo a peníze a francouzské pasy.
Francouzi byli velice vstřícní a nápomocní. Poradili hochům, jak pokračovat dál. Dostali se až k řece Drávě, kde se nalodili na malou parolod', která je měla zavézt až do Jugoslavie. Byla to velice nebezpečná plavba. Hranice mezi Mad'arskem a Jugoslavií byla přísně střežena. Mad'aři všechny lodě plující po Drávě ostřelovali. Lod' tím byla dost poškozená, cestující prodělali hodiny srachu. Do Jugoslavie se štastně dostali. Odtud je agenti placení Francouzy převáděli dál přes hory do Řecka, dále přes Cařihrad do Libanonu. Ani s těmi převaděči to nebylo bez rizika. Někteří, kteří obdrželi peníze zmizeli beze stopy i s penězi.
V Libanonu byli naloděni na lodě a pluli Středozemním mořem až do Francie, do Marseilles. Zde byli svědky verbování do cizinecké legie. To byla jedna z možností. Když ale viděli ta individua, která se hlásila do legií, ustoupili. Raději zůstali v zavšivených barabiznách, kde byli ubytováni. V Marseilles vládl hotový zmatek. Bylo tam sposta vězn'ů, se kterými Francouzi nelidsky zacházeli. Museli nosit velké kameny sem a tam, nic nedávalo smysl. Bylo to prý typické pro Francouze. Byli tou krutostí pověstní. Kapitán lodi, se kterou uprchlíci připluli do Marseiiles je znovu nalodil. Lod' proplula Gibraltarskou úžinou. Zakotvili ažmve francouzské Normandii.
