V mém posledním blogu jsem trochu předběhl událostem. Ještě než jsme odjeli na střelby do Prostoru Jince, jsme byli odveleni k Dobřanům u Plzně k letišti Líně, kde jsme se učili zaměřovat na letadla.
Tentokrát piloti nemuseli mít strach. Žádné drátěné pytle za sebou netahali a my jsme ani neměli ostré náboje. jen tak jsme ležérně mířili na vojenská letadla, která z letiště v nepravidelných intervalech startovala. Utábořili jsme se pod stany ve vojenském prostoru. Nám samozřejmě opět velel npor. Kolář a z nějakého mně nepochopitelného důvodu k němu byl přidělen jako jeho zástupce poručík Zahán'ka, notorický alkoholik. Zahán'ku vždycky někam strčili, aby se ho zbavili. Většinou mimo kasárna.
Jako staršina jsem pro proviant jezdil do dobřanských kasáren. Kuchař k nám byl přidělen jeden vojáček prvního ročníku, jehož jeméno jsem už zapoměl. V civilu býval kuchařem v pražském hotelu Paříž. Byl to výborný hoch, který ignoroval jídelníčky nadiktované velitelstvím a vařil výborná jídla.
Zaměřování kanonů bylo svěřeno poddůstojníkům a Kolář a Zahán'ka pravidelně mizeli v místních hospodách. Toho jsme zase využili my a tak spojaři vztyčili vysoký stožár na který zavěsili R 105 a opět jsme poslouchali vysílání radia AFN Munich (American Forces Network) a poslouchali naši oblíbenou hodbu Louise Armstronga, Bennyho Goodmana, Dizzy Guilespiho a Billy Halydaye, dokonce i Elvise Presleyho, který si v tu dobu odbýval vojnu v německém Bavorsku.
Jednoho dne, kdy Kolář zmizel někde v Dobřanech ke mně přišel Zahán'ka a prosil, abych mu sehnal nějaké půllitráky, že půjde na ryby k Radbuze. Půllitráky dostal, sbalil rybářské náčiní a odešel na ryby. Nastal večer, setmělo se a Zahán'ka nikde. Později se vrátil i Kolář a zapanikoval.
"Že se ten blbec někde vožral a utopil!! Marek a Krpata, okamžitě vemte baterky a běžte toho spit'ara hledat". Odešli jsme tedy toho spit'ara hledat. Prohlíželi jsme oba břehy říčky Radbůzy. Zahán'ku jsme našli ležet na trávě zpitého do němoty. rybářské náčiní leželo vedle něho i lahev od vodky, samozřejmě prázdná. On si sebou vzal i svou služební pistoli, kterou mu na štěstí nikdo neukradl, když tam na trávě ležel úplně st'atý.. Zahán'ku jsme odvlekli do tábora. Kolář ho seřval a pohrozil, že ho pošle do protialkoholické léčebny, hned jak se vrátíme. Nakonec ho nikam neposlal, nebylo to v jeho kompetenci. Jak jsem už psal, odjeli jsme do prostoru Jince na ostré střelby a tím výcvikový rok končil.
Koncem srpna 1960 jsme byli, celá baterie odveleni do stážního oddílu na Bory u Plzně, kde jsme před rokem navičovali na přehlídku v Praze. Hlídali jsme tam muniční sklady, aby se jich třeba nezmocnili imperialisti. Opět jsme obsadili ty hrozné dřevěné barabizny, tentokrát však bez těch vší. Vši byly pryč, vystřídaly je krysy.
Naši strážní jednotce velel...legendární poručík Zahán'ka jako asistent velitele strážního oddílu, velice příjemného kapitána. Ten znal chlastací historii poručíka Zahán'ky a tak ho vždy někam uklidil.. Zhán'ka se choval celkem slušně a štědře nám uděloval vycházky do Plzně. Já jsem měl vycházky zaražené, protože na mně přišla hláška z plzen'ské SNB, že jeden vojenský náklad'ák, který jel na můj rozkaz do Plzně, vjel v jedné ulici do protisměru a způsobil notný zmatek v dopravě. Celkem jsem toho nelitoval, jako staršina jsem rozděloval kluky do strážních směn a dál se věnoval mým úkolům, jako počítání podlíkaček a onuci. Celé dny jsem trčel na cimře a flobertkou jsem střílel krysy. Mrtvá krysa spadla dírou pod podlahu, za pár dní tam byl nesnesitelný puch. Zavolali nějakou chemickou jednotku a ta rozmístila hromádky výborně vonícího jedovatého prejtu do každé cimry. Krysy pochcípaly, smrad zůstal.
Jednoho dne večer slyším řev. Vyběhl jsem na chodbu a vidím zpitého Zahán'ku, jak dává rozkaz dozorčímu desátníkovi vyhlásit bojový poplach. Dozorčí okamžitě volal kapitínovi a ten nechal Zahán'ku zajistit. Zahán'ka chtěl nechat rozstřílet hospodu které se říkalo "U Darebáka" poblíž našeho prostoru. (Ta hospoda je tam dodnes s původním názvem, v původním stavu) Zahán'ka se někde v Plzni opil a na cestě zpět se ještě stavěl U Darebáka na pár sklenic. Tam se choval nedůstojně a místní štamgasti, kteří byli vlastně bachaři z borské věznice ho profesionálně zneškodnili a vyhodili z hospody. Zahán'ka řádil a rozhodl se hospodu i se štamgasty rozstřílet. Velící kapitán poslal avizo do kasáren v Boru. Kolář byl povolán zpět z dovolené. Mně poslali do kasáren pro poštu. Dojeli jsme s Gazem do kasáren. Tam už ale také seděl rozzuřený Kolář, kterého zavolali z jeho dovolené. Kolář proto musil přerušit dovolenou.
"Co se tam vlastně, Marek, stalo? Proč musím do Plzně, dyt' je tam přece Zahán'ka",zaúpěl Kolář. Popsal jsem mu ten incident se Zahán'kou a vyjádřil jsem názor, že asi Zhá'nkovi přišijou prokurátora (vojemský soud)
"Prd mu přišijou, to asi Marek nevíte, že velitele pluku povýšili a on odchází někam na divizi. tady to po něm bere ubrečenej Martinský. A tak to zametou pod koberec, aby nebyla mimořádka. Já byl na dnešek pozvanej k moji milý, měly to být zásnuby. Já se k vůli tomu zpit'arovi ani nevožením", bědoval Kolář
Začákem září jsem si zažádal o pár dní opušt'áku, abych si v Praze vyřídil pokračování studia na strojní průmyslovce. Opušt'ák mi podepsal nadporučík Banyák, protože Kolář ještě trčel ve strážáku na Borech. Banyák byl primitivní pologramotný oficír. Dětským písmem mi vystavil potvrzení k opuštění kasáren. Banyák mněl z nějakého důvodu zaražený služební postup na 10 let. Odejel jsem do Prahy a zajistil vše potřebné k pokračování dálkového studia. Mněl jsem dost času na procházky Prahou, leč jsem měl na sobě z hygienických důvodů civilní košili a ponožky. Zašel jsem si do "Koruny" na výborné palačinky a malinový koktail. Při východu z Koruny jsem byl zadržen "Lítačkou", kterou ten den prováděli "modráci" čili příslušnící letectva. Ti, když spatřili "bačkoráře" (pěšáka) hned mně zatáhli k "Tadeáškovi" na Náměstí republiky. Tam nastal výslech. Nevěřili mi, že moji propustku podepsal důstojník. "To musel psát nějakej harant z mateřský!" Vykřikovali..Hoši též zjistili, že mám nepředpisovou košili a ponožky, (tehdy modní štráfaté)
"Tak vám vojáčku pořádně porodloužíme vojnu. Chodit v civilu se rovná dezerci.. Nahlásíme vše na váš útvar a prověříme pravost propustky. Namítl jsem nesměle, že jsem v civilu oděn nebyl, snad jen částečně. Seřvali mně tam a celou dobu jsem musel stát v pozoru.
Do kasáren jsm se vrátil, a hned letěl k písaři pluku nadporučíkovi 'doktoru' Špálovi. Ptal jsem se ho, není li tam na mne nějaká hláška..
"To si piš, že je. Máš to vole za pár a ty si rejdíš po Praze v bílý košili a štráfo-pono, a nejhorší je, že se necháš chytit modrákama, a víš jak oni milujou bačkoráře".
"Co s tím uděláme"" nejistě jsem se zeptal. "No tohle" odpověděl Špála a hlášku roztrhal. Tak to jsem měl za sebou.
Nastal vytoužený odchod do civilu. To byla zvláštní chvíle. Takové kamarádství se snad nikdy nevytvoří, jako uprostřed té absurdyty v Boru u Tachova. Po většině jsme brečeli, objímali se, vyměnovali si adresy..ale nebrečeli jsme jenom my. I major Martinský, novopečený velitel pluku jel s námi na nádraží a dost nevojensky plakal: "Sbohem moje děti" a štkal.
Dojel jsem domů. Uvítání bouřlivé, ale nějak jsem se necítil. Takové ticho, žádné řvaní a dupání, v civilním obleku mně chyběl opasek, a všude venku jsem měl tendenci si sedat na zem. nevědomky jsem zdravil důstojníky,kteří se jen usmívali, tušili, že jsem jeden z těch demobilizovaných, který si na civi bude zvykat.
Poslušen nařízení pánů vojenských oficírů jsem zašel do kasáren 28.pluku v Praze "Na Míčánkách" pro moji starou občanskou legitimaci. Odevzdal jsem vojenskou knížku a dostal moji starou občanku, kterou jsem dostal v mých patnácti letech, kde byl ještě otisk palce pravé ruky (pamatuje to dnes někdo?)
Byl jsem konečně v civilu.
Dnes je celá ta vojna jenom hrst vzpomínek na dva ztracené roky. Byly ty dva roky opravdu ztracené? Svým způsobem byly i cenné. Tam, v Boru jsem poznal, že v životě mohou nastat chvíle, kdy mne okolnosti postaví do beznadějnzch situací, kdy člověk ztrácí svoje jméno i lidskou důstojnost. Zkušenost, kterou člověk může získat jen v takovém prostředí, jako je vojna v Boru. Zároven' si člověk uvědomí to marné úsilí té vojenské mašinerie, to gigantické promarnění lidských sil a mnohdy i životů. Moudrý Šalomoun si kdysi dávno ve Knize Knih posteskl: "Marnost nad marnosti a opět marnost" Poučíme se někdy?
