Ostré střelby našimi PL kanony máme už za sebou a piloti,kteří na provazech tahali pytle, do kterých jsme se strefovali se ještě léčí z nervových šoků způsobených našim střeleckým neuměmím. Leč všichni přežili.
Přišlo krásné jaro roku 1959 a s ním i výročí osvobození naší vlasti rudou armádou. A s tou oslavou i vojenská přehlídka, ukázka to síly naší mohutné lidové armády. Nám v PŠ bylo oznámeno, že sto vojáků bude vybráno k účasti na přehlídce v Praze na Letenské pláni. Zakrátko se k našemu útvaru dostavil nějaký major z divize přehlédnout, zdali jsme vůbec něčeho takového, jako je pochod schopni, vzhledem k pověsti našeho pluku. Stál v parádní uniformě na execír-placu a pozoroval, jak nám jeden nadporučík velí a my podle jeho povelů šlapeme. Jméno toho nadporučíka jsem už zapoměl, jenom vím, že dát jednoduchý povel bylo nad jeho um a síly. Soudruh major obracel oči v sloup, když pozoroval naše pochodové umění. Bylo mi jasné (byl jsem také mezi těmi pochodujícími), že pojedeme do háje a ne na přehlídku. Na takové stádo nemehel se nikdo na přehlídce dívat nebude. Byl jsem smuten. Na Prahu, po tolika měsících izolace v Boru, jsem se nesmírně těšil. K mému úžasu jsme my pochodující i pan nadporučík dostali pochvalu a ujištění, že se přehlídky zůčastníme. Naší jednotce bude velet nadporučík Bubeník. Celá jednotka odjede na letiště Bory u Plzně a později na doladění na vojenské letiště Kbely u Prahy.
Vyfasovali jsme nové uniformy, helmy, pušky vzor 57, a několika náklad'áky jsme odjeli do Plzně. Na letišti na Borech jsme byli ubytováni ve starých dřevěných nehygienických barácích, my kluci z Boru u Tachova a ještě další z jiných útvarů.
Začal tvrdý výcvik. Dest hodin denně pochody za neustálého řvaní důstojníků. Nadporučík Bubeník ke konci dne už jenom sípal. Pochod v řadách po dvaceti vojáčcích, později v celé pochodové jednotce asi 400 vojáčků. Já měl smůlu. Jakožto nejdelší (194 cm) jsem pochodoval v první řadě vpravo. Pušky byly "Na ruku zbran" čili ve vodorovné poloze se vztyčeným bajonetem. Moje záda a zadnice trpěly od bajonetu vojáčka pochodujícího za mnou, který asi neustále spal, obzvláště při povelu "zastavit stát" . Tento nácvik pochodu byl snad nejhorší zkušenost z celé vojny. Ted' už bych tu Prahu milerád oželel. K večeru nás bolela lýtka a kyčelní klouby od toho pochodování, o puchýřích na patách nemluvě. Koncem soustředění jsme dostali půl dne volno a oficíři nám doporučovali, abychom po městě chodili po třech. Důvod nám nikdo neprozradil, ale v hspodě jsme se dozvěděli důvod. Šest let před tím tam armáda střílela do stávkujících dělníků ze Škodovky po měnové reformě. Leč Plzen'áci byli milí a nikdo nám neublížil. Vždyt' byli ZEZPLZNĚ.
K večeru jsme se povalovali na hřišti a pozorovali amatérské parašutisty při jejich seskocích. Jeden vojáček, ležící vedle mně se neustále drbal a něco vytřepával z blůzy. Prozradil mi, že jejich barák je úplně zamořený všima. Hbitě jsem odpochodoval na barák. Večer byla večerka jako obvykle.
Ráno asi ve čtyři hodiny náš celý přehlídkový útvar dostal bojový poplach. To asi imperialisti, nebo co, během takové ostře sledované akce politické důležitosti nám nebudou dávat bojový poplach!!! Nic méně jsme padali z kavalců. Do cimer vtrhli vojáci v 'atomkedskách' na helmách červené kříže. Dali se do řvaní, že musíme okamžitě vyházet všechny slamníky z okna ven, a odnést je na velikou hromadu uprostřed hřiště. Nesměli jsme se obléci, jen navléct trenýrky, dát na hlavu helmu, do rukou pušku a služebné knížku. A nástup poklusem k obrovskému stanu s červeným křížem na střeše. Kolem toho stanu poskakovalo množství vojáčků v protiatomových úborech. Doklusali jsme až ke stanu, kde jsme si museli sundat i ty trenýrky. A husím pochodem do stanu. Byli jsme vtaženi dovnitř, kde nám bylo vše, co jsme drželi v rukách odebráno nějakým zamaskovaným vojákem. Ve stanu byl takový zvláštní štiplavý pach a pro nažloutlý prach ve vzduchu bylo vidět jen na pár kroků. Byl jsem postrčen dopředu, kde nějaká příšera v atomkedskách a plynové masce důkladně prohlédla všechnu moji 'srst'. Ti vojáčci, u kterých našli hnidy či vši museli doleva, ostatní doprava. Byl jsem jeden ze štastlivců, který byl postrčen doprava. Ti chudáci vlevo byli promptně a kompletně oholeni. Celé jejich tělo. Hned mně strčili do sprchy a po osprchování v horké vodě jsem byl postrčen před takovou totálně zahalenou příšeru, které na krku visel takový veliký flašinet s klikou a troubou mířící vpřed. Ta příšera zatočila tou klikou, leč žádná lahodná hudba se nekonala. Místo muziky jsem byl zasypán notnou dávkou prášku DDT, která se na mne vyvalila z té trouby. Někdo mně vykopl ven ze stanu, kde jsem zjistil, že už byl krásný slunný den a za mnou obrovský požár. To ženisti zapálili naše zavšivené slamníky. Všichni jsme dostali novou výstroj, a naše desinfikované helmy a pušky. Zpět do baráků jsme už jít nesměli. Naložili nás všechny na náklad'áky a vezli směr Praha. Byla nás celá kolona, kterou kordon esenbáků zastavil v Praze Motole na konečné tramvaje č.9. Přes Prahu nás nepustili a tak jsme do Kbel dojeli velkou oklikou až pozdě večer. Nastěhovali jsme se do přidělených stanů. Uvnitř zase palandové kavalce, deky pokryté práškem DDT. Ty jsme vyprašovali uvnitř stanů, zakrátko nebylo vidět na krok. Zvenku se ozývaly hlášky, že jsme všichni všiváci. Ta přezdívka nám zůstala po celou dobu přehlídky.
Druhý den v šest ráno jsme měli budíček a zjistili jsme, že venku celou noc silně pršelo. Naše půllitráky se rozhodly také přenocovat na zemi v leže. Jenomže na té zemi bylo asi pět centimetrů napršené vody a tak bylo prakticky nemožné se do těch půllitráků dostat. Loudali jsme se před stan celí zkřehlí a polootrávení práškem DDT, kde už na nás čekal rozzuřený nadporučík Bubeník. Byl nástup na snídani. Bubeník křičel, že jsme rozmazlený primadony a ne vojáci, a jestli se nasere, plácne sebou do toho bláta a my za ním plížením plazením potáhneme až ke kuchyni. Při tom dupnul do té kaluže a my jsme všichni byli postříkáni tou špinavou vodou. Nicméně do té kaluže sebou neplácnul, čímž nás ošidil o zasloužené veselí.
Strava na soustředění byla výborná. Dostali jsme dokonce i pomeranče, které v té době neviděl ani civil. Nechtěli si vojáčky naštvat, aby některý z nich neprovedl něco hloupého a nesabotoval přehlídku. Všude s to hemžilo kontrášema. (Vojenská kontrarozvědka).
Tři dny před přehlídkou, tedy šestého května jsme dostali celý den volno. Odejel jsem domů do Vršovic, kde jsem byl hoštěn vynikajícím jablkovým štrůdlem a pravým kafem. Zpět na Kbely se mi nechtělo. Nakonec, pozdě večer jsem už musel jít. Zjistil jsem, že nemám vůbec peníze na tramvaj. Byl jsem aleuž daleko od domova. Tak jsem se dal do klusu a přes Vinohrady, Žižkov a Liben' jsem pádil na Kbely. Dostal jsem se pod takovou strán' zarostlou nějakým křovím. Prolezl jsem to křoví a byl jsem zastaven vojenskou hlídkou letectva. Dostal jsem se do přísně střeženého prostoru. Okamžitě mně naložili do Gazu (Džíp sovětské provenience) a zavezli do přehlídkového tábora. Tam se mně zmocnil Bubeník. Přetáhl jsem vycházku o hodinu. Před jeho stanem už stáli v pozoru tři provinilci. Musel jsem se k nim připojit a stát tam v hapt'áku až do rána, Druhý den jsme každý vyfasoval dest vostrejch. (Ne ostrých nábojů, ale dest dné zostřené vazby), které si odsedíme po příjezdu do kasáren.
Pak přišla přehlídka a my jsme pochodovali perfektním parádešritem před tribunou, ze které nás pozorovali nějací potentáti z armády, nějaký ruský generál a náš milovaný president Novotný. Po přehlídce jsme se všichni seřadili na Třídě Obránců Míru, dříve třídě Belcrediho, kde nám nějaký generál blahopřál k perfekně provedené přehlídce a s ujištěním, že všechny tresty které jsme během nácviku dostali jsou anulovány...k velkému vzteku Bubeníkově. Všechny tlampače tam vyřvávaly písen' "kytice bezů z hlavní vlají nám, zhyn' kdo proti nám..."
Do kasáren jsme se vrátili v půli května, kdy nastla příprava na LVT na Doupvě.
