Pracoval jsem na projektu A1.

Projekt A1, to byla stavba atomové elektrárny v Jaslovských Bohunicích na Slovensku, blízko Pieštan. Měl to být prototyp jaderné elektrárny v Černobylu. Jsem tedy spoluviník té černobylské katastrofy.

Když jsem na podzim roku 1960 přišel z vojny zpět do mého 'rodného' podniku ZEZ v Praze-Hloubětíně, zjistil jsem, že tam hned za budovou továrny, kde bývalo obilné pole, stála tajuplná dřevěná bouda, o níž nikdo nevěděl, co se za jejími dřevěnými 'zdmi' skrývá za tajemství. Přístup do boudy byl povolen jenom těm, kteří tam pracovali,ostatním jen na povolení, vydávané zvláštním oddělením podniku.

V tu dobu jsem si 'dodělával' večerně, později dálkově strojní průmyslovku a pracoval v malé skupině pěti techniků v oddělení technologie. Kupodivu, byli jsme v kanceláři jaksi navíc a tak nás k našemu úžasu převelili právě do té boudy. To už každý věděl, co se v té boudě děje. Podnik ZEZ dostal za úkol od ministerstva průmyslu vyžíhat atomový reaktor pro elektrárnu. Celá věc už byla veřejným tajemstvím. Ještě než se celé oddělení A1 přestěhovalo do té boudy, která byla postavena bez jakéhokoliv hygienického zařízení (Na toaletu se muselo chodit asi 60 metrů do hlavní budovy podniku po zablácené cestě), byla kancelář A1 umístěna v Karlíně v Sokolvské ulici v bývalém obchodě s potravinami.

Než začnu psát o mé odyseje v A1, musím se zmínit jak se tam pracovalo v té kanceláři v Karlíně. Už v mém profilu jsem se zmínil o tom, že i za totáče byla mnohdy v Česku legrace. To, co zde popisuji jsou tedy informace z druhé ruky. 

Ani do této karlínské kanceláře nikdo neoprávněný nesměl vkročit. Tam pracovalo několik inženýrů a techniků, kteří byli kádrově 'na indexu'. Bývalý 'Španělák' a později tankista v řadách československého vojska v Anglii, inženýr, který prožil věk dospívání v USA a po válce se jako důstojník US army vrátil do rodné vlasti, mladý nadaný inženýr, který byl v padesátých letech odsouzen k trestu smrti pro nějakou prkotinu (chtěl prý udělat v republice státní převrat), na štěstí tehdy zemřel učitel a vůdce všech pokrokových lidí světa Bátuška Džugašvili a ten trest byl změnen na doživotní vězení, kde se od zajatých německých vědců naučil kybernetice. V roce 1960 byl propuštěn na svobodu. I ten byl navelen do oddělení A1. Jeho znalosti matematiky byly důležité ve výpočtech tepelných převodů žíhání nádoby reaktoru. Mladý inženýr, praktikující katolík pracoval tamtéž. Bylo tam těch lidí víc, většinou ti, kteří měli dříve zakázán vstup do města Prahy.

V té karlínské kanceláři si všichni krátili dlouhou chvíli všelijakými kanadskými žertíky. I když také občas pracovali. Objevili v zemědělských novinách inzerát jednoho jézédáka, který na svém záhumenku pěstoval exotické druhy koz. Měl jsdnoho sánského kozla na prodej...'do dobrých rukou'. Mezi těmi zaměstnanci byl jeden velice nesmělý velice slušný starý mládenec, který se stával častým terčem vtípků ostatních kolegů. Ti jeho jménem napsali na ten inzerát, že takového kozla už shání leta, leč neúspěšně...."prosím vás, zašlete fotografii kozla na tuto adresu. Fotku prosím ve 'světovém formátu.'"

Za tři týdny došel doporučený dopis na toho starého mládence, kde byla velká černo-bílá fotka vyděšeně vyhlížejíciho kozla. Dotyčný pán obálku otevřel za hlasitého řevu kolegů, Adresát pak vypadal vyděšeněji než ten dotyčný kozel. "Vy pacholci, tohle vám nezapomenu...vy lupiči"

Tím to ale neskončilo. Jednoho dne většina kolegů odjížděla na hory lyžovat. Dotyčný pan starý mládenec též. Všichni přišli do práce ve šponovkách, větrovkách  a lyžařských botách. Boty si všichni zuli. Ale, vtipálkové vzali boty té časté oběti kanadských žertíků a strčili je do výkladní skříně s poznámkou: "Zánovní lyžařské boty č. 43 na prodej za dvě stě korun. Hlaste se uvnitř u pana toho a toho." Před kanceláří byla stanice tramvaje č. 19. Průvodčí zahlédl boty ve výkladě, ihned se nechal vystřídat a hurá k výkladní skříhi hledat pana toho a toho. Pan ten a ten nevěda o co kráčí po dlouhé hádanici pana průvodčího vyhodil. Pan průvodčí vše předal advokátovi a žádal omluvu od pana toho a toho, který ale o ničem nevěděl. Pan průvodčí žádal úhradu za ušlý výdělek,  který kolegové pana toho a toho s radostí zaplatili.

V té boudě, kam se celé oddělení A1 později přestěhovalo, tam už jsem pracoval ne jako člen týmu A1, ale jako člen týmu technologie. (O tom v příštím blogu) V boudě bylo v létě strašné vedro. jedna moje kolegyně to vyřešila tak, že si pod psací stůl dala kbelík se studenou vodou a pěkně si vněm cákajíc chladila nohy. Jednou musela na toaletu, která, jak jsem už předeslal byla na hony vzdálená od boudy. Ta voda v tom pozinkovaném kbelíku pod psacím stolem vypadala černě. Tak jsme jí tam přilili asi půl litru černé ruše. Ona nic netušíc, po návratu z toalety pokračovala ve šplouchání nohou v kyblíku. Za chvíli měla nohy až po kolena černé. Po fajruntě jsme všichni rychle odešli domů, dříve než ta dívčina. Ráno přijdeme do kanceláře a můj psací stůl nebyl zamčený (přes přísný příkaz zvláštního oddělení) a na stole jsem měl hromadu kamení. Divčina přišla do práce s nohama černo-rudýma, jak se neúspěšně snažila tu tuš odstranit. V domění, že jsem ten vtípek způsobil já, mně otevřela psací stůl a šuplíky naplnila kamením. Jenomže!!! Na kontrolu přišel ten večer šéf zvláštního oddělení a když viděl kamení v mém NEZAMČENÉM šupllíku hned kamení vyndal a ráno na nás čekal. Všichni jsme museli k němu do kanceláře, kde se pan 'zvláštní' jal vyšetřovat politickou provokaci. Nakonec se vše vysvětlilo. Po půl dni vyšetřování, křičení pana 'zvláštního' a našeho vysvětlování nás  pam 'zvláštní' propustil s upozorněním, že příště se takový případ předá bezpečnosti. Vypadli jsme z jeho kanceláře jako kluci, kteří mají poslední den školu a pádili zpět do boudy se chovat politicky korektně.

A pak, že za socialismu nebyla sranda?

O mé další práciv A1 v příštích blogách.

Post scriptum: Kanad'ané neměli tušení, že pdobné vtípky, které jsem tu popsal nazýváme 'kanadskými' V Kanadě se jim říká 'practical Jokes'