V předešlém blogu jsem se zmínil o tom, co projekt A1 znamenal, a o některých žertíkách, kterých se kolegové dopouštěli na nevinných spolupracovnících. Úmyslně měním jejich jména, i když vím, že nikdo z nich dnes už nežije.
Překvapivě, vedení podniku, aby získalo více prostoru pro výrobní konstrukci, strčilo naši malou skupinku pěti konstruktérů technologie do boudy, kde sídlila tajemná A1. Tam jsme nebyli přijati příliš vlídně. Byli jsme tam spíš trpěni. Většina Á jedničkářů byly 'kádrové případy', i když mnozí z nich byli špičkoví odborníci v oboru 'tepla', tepelných převodů a ztrát, kterýžto obor byl klíčový ke splnění úkolu tepelně zpracovat velkou nádobu reaktoru. Byli jsme v podezření, že jsme tam byli nasazeni, abychom vše, co se v oddělení děje, nahlásili 'Zvláštnímu oddělení' podniku, což ovšem nebyla pravda. Veškeré pokusy na sblížení se setkaly s nezdarem. Chápali jsme je, i když nás to dost mrzelo. V takové atmosféře se dost těžko pracovalo.V té době jsem se učil anglicky v pražské jazykové škole a inženýr Jan Pazdera, jak jsem se už zmínil se v roce 1947 vrátil zpět do Staré vlasti. Dva roky po válce, kdy byl demobilizován z US army pracoval v Holandsku pro organizaci UNRRA. Snažil jsem se s ním navázat hovor, lákala mně jeho američtina. Špatně jsem pochodil: "Nestrkejte pane Marek nos do věcí, do kterých vám nic není. Já jsem z Rokycan a v Rokycanch chci i umřít!" Odpálil jsem od jeho pracocvního stolu. Nedůvěřivé pohledy ostatních mne provázely při mém pochodu zpět k mému stolu.
Později se poměry začaly zlepšovat. Zřejmě si mnozí uvědomovali, že tam Zvláštní oddělení nepošle celou skupinku těch, kteří by měli na ostatní dohlížet, K tomu mohli donutit i jednoho z nich, bylo by to jednodušší. Pan inženýr 'Španělák' který se nám později představil jako Evžen Sehák dokonce přišel do našeho koutku a navázal hovor. Výborná, milá sekretářka šéfa Hanička, jak se zdálo, také nelibě nesla tu naši 'segregaci' se s námi brzy spřátelila.
Nastalo pomalé tání ledů. Já jsem se pomalu seznamoval s celým tím programen vyžíhání nádoby reaktoru. Nešlo jen o vyžíhání po dokončení stavby. To žíhání (odstranování stresu v oceli) se dálo 'za pochodu¨, čili jak se nádoba stavěla ze segmentů, které se postupně svařovaly, musely se celé díly nádoby předehřát a po svaření udržovat v určité teplotě. Celé mně to zajímalo a já jsem udělal pokus přejít z oddělení technologie do oddělení A1. Šéf A1 ing. Prachař s mým přestupem souhlasil, dokonce i můj nadřízený, šéf technologie. Od roku 1965 jsem tedy pracoval v A1. Moji bývalí kolegové to přijali s nelibostí. To hraničilo se zradou. Ájedničkáři mne přijali vlídně. Ihned pro mně udělali uvítací trachtaci, i moji bývalí kolegové byli přizváni. Paní uklízečka nadělala haldu chlebíčků nechybělo ani víno. Celkem se dá říci, že ta bariéra nedůvěry byla zbořena. Inženýr Pazdera byl mimořádně vstřícný, myslím, že ho trochu mrzelo, že mne tehdy od svého stolu tak stroze odpálil, leč to se dalo pochopit. Projekt A1, žíhání reaktoru byla technologie nevyzkoušená a většia něch, kteří byli zodpovědni za úspěšný projekt byli lidé, kteří sice byli špičkoví odborníci, ale kádrově nespolehliví. Bylo to,dilema: 'Bud se to podaří a dostanete řády, anebo se to nepovede a půjdete do díry'. Byl to projekt ostře sledovaný StB. Ti lidé, kteří byli přímo zodpvědní za zdar projektu, pracovali v neustálém stresu. Evžen Sehák pracoval denně hodiny přes čas, kouřil jednu cigaretu za druhou, jednu si zapálil, položil ji na okraj stolu a hned si zapaloval další. Neustále pil kávu. Toho pověstného 'Turka'. Kávu dopil a hned si do zbylého logru nalil horkou vodu z vodovodu. Celé noci nespal. Jeden z výpočtářů, Moravský Slovák, inženýr Lahoda, praktikující katolík, se zdál být člověkem, který vše klidně přehlížel. Přihlásil se na kurzy pro pracující..'Marxismus-leninismus v praxi'. Po každé lekci přišel do práce a prováděl pro nás rekapitulace těch blábolů, které se den před tím 'učil'. Vždy s otevřenou Biblí, kterou on ty žvásty vyvracel. Vše mu procházelo....doplatil na to až po skončení projektu.
Ještě než jsem přestoupil do A1s se udála ta scénka s Jaruškou a jejích nožičkách v tuši. Všichni zaměstnanci oddělení A1 a náš malý kolektivek, jsme museli každý den po skončení práce zakrýt rýsovací prkna černou plentou, veškeré dokumenty musely být uloženy v psacích stolech a ty stoly zamčené. Denně to kontroloval vedoucí Zvláštního oddělení. Každé opomenutí těchto nařízení mohlo být považováno za sabotáž. Domnívám se ale, že ani ten agent Zvláštního oddělení neměl zájem takové přestupky hlásit 'výš'. Znamenalo by to pro něho zbytečné komplikace.
Na podzim roku 1966 byl celý prováděcí projekt dokončen a velká část Ajedničkářů včetně mně se přesunula na Slovensko, do Jaslovských Bohunic, kde se začalo se svařováním a žíháním nádoby reaktoru.
O tom v příštím, doufám ne tak nudném blogu jako je tento.
