Dědeček Šůbr nebyl můj děda, potkal jsem ho před lety při našich toulkách v lesích severní Kalifornie. Jeho životní příběh mne zaujal, chci ho zde převyprávět i jeho lidovou mluvou, jak jsem si vše zapsal v mém Sem-tam-níku.
Už při našich cestách po krásách západní Kanady jsem došel k závěru, že se našinec nemá unést zdánlivě českými nápisy na budovách, v novinách či na plakátech. Jednou jsem přistál u krásného stylového srubu v kanadském národním parku Banff, na němž se skvěl nápis: SISKA SOUVENIERS, Nápis, který jsem si přeložil jako 'ŠIŠKOVIC SUVENÝRY'. I vletěl jsem dovnitř v domění, že obchod patřil Šiškovům, původně možná odněkud z Českých Budějovic, a hned ve dveřích, v domění že starší elegantní dáma za pultem je pamí Šišková, jsem zahlaholil:
"Zdravím vás paní Šišková!"
Jenomže domnělá paní Šišková na mne vrhla nechápavý pohled a krásnou kanadštinou mi odpověděla, že nerozumí větě, kterou jsem v pro ní neznámém jazyce vychrlil. Tak jsem hned také přešaltoval do kanadštiny, která ale nebyla tak krásná, jako ta kanadština paní Šiškové a se kterou jsem nejistě navázal:
"Tak vy nejste paní Šišková? Já myslel, že ten obchod patří Šiškovům původně z Československa, odkud jsem i já!"
"Ale ne mladý muži, to slovo 'Siska' má původ v jazyce domorodých Indiánů Black Foot (Černá noha) a je to název potoka, který, jak jste si jistě ráčil všimnout, teče hned za krámkem"
Tak jsem si jen koupil několik phledů krásného parku a pádil jsem z krámku s rozhodnutím, že příště už budu opatrnější.
Za nějaký čas, jak uvádím v perexu, jsme s chotí zavítali do hlubokých lesů severní Kalifornie. Rád brázdím ty zapadlé silnice a silničky daleko od civilizace a poznávám domky a usedlosti prostých Američanů, které při ježdění po nudných amerických dálnicích člověk ani nezaregistruje.. A tu se nám objevil větší dům, před ním staroušek zametající chodník, a na domě nápis 'CZECH LODGE' - Česká chata. Tentokrát jsem byl opatrný s mýmy českými výkřiky a opatrně jsem pozdravil dědouška a zeptal se anglicky, co ten nápis na budově znamená. Dědoušek opřel koště o zed, zamířil svůj ostrozrak na nás oba a krásnou pražskou češtinou zvolal: "Hele mladíku, proč nemluvíš jak ti zobák narost?..Mařenkooo, postav na kafe, máme tu návštěvu...jo hele já poznám Čecha na sto honů ještě než vodevře hubu.. Pojdte vobá dovnitř, popovídáme. Šli jsme tedy dovnitř si popovídat. To popovídání bylo nesmírně zajímavé.
"Lidi, co vás zavedlo sem do té lesní pustiny, tady nezavadíš o živáčka co je rok dlouhej"? Otázal se dědoušek po notném loku výborné (na Ameriku) kávy. Vysvětlil jsem mu důvod, proč se vyhýbáme dálnicím, pokud je to možmé a tu narazíme na českou chajdu.
"No jo, nám se tady taky líbí, ale chajda už není v provozu. Ale od začátku. Já jsem se v roce 1912, to bylo ještě před první válkou vyučil obuvníkem. No, zkrátka ševcem. To řemeslo šlo dobře, každej, kdo měl voči vodevřený viděl, že válka je za rohem. A tak starej Bat'a, a všichni ševci v zemi šili a šili boty pro vojáky. Můj starší bratr Vojtěch, ten se víc zajímal o auta, to byla tenkrát novinka a tak se někde naučil rozumět autům. To víš hochu, to nebyly auta jako neska, bylo to hranatý smrdělo to petrolejem, čmoudilo to, všude do toho vodevšád foukalo a jelo to nejvejš 50 kilo za hodinu. Ale bohatší lidi ty krámy kupovali. Mně takový vejhikly nikdy nezajímaly. Já se držel svýho kopyta. Tenkrát ty auta dělali nějakel Laurin a Klement v Mladý Boleslavi, původně snad dělali jen velocipédy. Vojta, to byl vůbec dobrodruh. někde si vyčetl v novinách, že nějakej šejk nebo co hledá spolehlivýho řidiče auta. Těch bylo tenkrát jako šafránu. No přihlásil se a byl přijat. Žil si tam jak prase v žitě. Pan šejk, nějakej Abdul Ibn a něco dál, už si jeho méno nepamatuju, si ho považoval. On Vojta to auto taky uměl spravit, když se na něm něco pošašilo. Mně pořád psal,abych za nim přijel, že mně tam nějakou švcovinu někde sežene. Mně se ale do žádný Tramtárie nechtělo a tak jsem odolával. Pak Vojta začal strašit válkou. Že prej je válka na spadnutí, Srbové už se mlátili s Bulharama a že se to do té naší říše Rakouské taky převalí. "Brácho, seberou tě a někde zhebneš v zašpiněným zákopě. Radím ti, prašti tam se vším a přijed"'!
Ale já furt odolával. No co ti mám povídat, žejo, ty to nepamatuješ je to dávno, ale já stále nic. Pak přišel ten atentát na pana Arcivévodu a už se to začalo mlít. Dopisy vod Vojty nepřicházely, a já jsem nevěděl co dál. Nějaký grejcary jsem mněl našetřený a tak jsem se rozhodnul prchnout do Ameriky. Udělal jsem to za pět minut dvanáct. Uchytil jsem se nejdřív v New Yorku, to je takový blázinec k neuvěření, ale bylo to jediný místo, kde se dala sehnat práce. Uchytil jsem se tam u jednoho ševce, byl to Ukrajinec, ale to nebyl švec. To byl umělec. Já mu dělal jenom takovýho příštipkáře, jak se tomu v Rakousku říkalo šustr. Ale dával mi 'two bits' na hodinu (dvacet pět centů). Žit se za to dalo. Sháněl jsem se po něčom jiným. Hlavně, že jsem byl z Evropy pryč a že mi nehrozila válka. Že by přišla i do USA nepřicházelo v úvahu. Amerikáni, snad ani ten jejich prezident nevěděli, kde ta Evropa vlastně je. Tak jsem si spokojeně žil. Chtěl jsem se po tý Americe trochu rozhlídnout a rozjel jsem se sem do Kalifornie do San Franciska. To 'Frisko' se ještě mátořilo z toho hroznýho zeměřesení v roce 1906. Práce všude haba. Tak jse se tam usadil, ale s ševcovinou jsme praštil. Tak trochu jsem šel v šlépějích mýho bráchy. O něm jsem žádný zprávy neměl. On a ni neměl moji adresu. V San Francisku jsem, představte si, prodával benzín u pumpy. V USA už bylo hodně aut, o to se postaral hlavně Henry Ford s jeho modelem TEE, benzin byl levnej, galon stál 8 centů. Ale ty pumpy. To si musel ručně takovou pákou napumpovat benzin do takový skleněný nádrže, kerá byla dost vysoko, nad hlavou a kde byly označeny galony. A pak jsi to do auta vypustil takovým kohoutkem. Pozdějc, v sedmnáctým roce jsem dostal návštěvu od pánů z US vlády. Nabízeli mi americký vobčanství. Na to se muselo čekat normálně pět let. Mně ho nabídli za tři roky. Malovali mi med vokolo huby, jaký sou to výhody bejt konečně Američan. No a já jim to zbaštil. To už jsem byl ženatej, našel jsem si tajídle Mařenku, holku jako květ. Byla původně zez Plzně. Jenomže pan prezidet Wilson se rozhodl do té války v Evropě přece jenom jít, a já trouba, kerej se nechal chytit na vějičku občanství jsem musel rukovat. Prosím, a to sem utek před válkou. Ten můj brácha Vojta mněl dobrej nos. Ten tomu všemu tomu utek. Tak jsem musel na výcvik ve Fort Wayne v Indianě, tam mně dávali zabrat a za půl roku jsem jel s celým korpusem lodí Columbia do Francie. Ta válka, to bylo peklo. Byl jsem i raněnej, dostal jsem kulku tůdle do boku. a to mi asi zachránilo život. Vylízal jsem se z toho, ale domu mně neposlali, pacholci. Jako poloviční invalida jsem šel zase k ševcovskýmu kopytu. Šil jsem a spravoval boty vojákům. Tak jsem přečkal tu hroznou válku. Ani nevíš, kolik mrtvol a zmrzačených lidí jsem tam viděl. Lidské údy rozházené po zákopech, hrůza na to pomyslet. Ale ve vosumnáctým roce jsem se štastně k Mařence do Friska vrátil. Dali mi pár 'baků' (dolarů) za to zranění a tak jsme si s Mařenkou koupili malý domek v Oaklandu. To je tadydle kousek na sever, ted se tam dá ject po tom novým mostě přímo z Friska. Našel jsem si práci u firmy Raily and MacCormick, kde se dělaly ty blboviny pro ty kovboje, kerý ani nepoznaj krávu vod prasete. tak jsem se přeškolil na dělání sedel na koně. práce dobrá a hlavně vynášela. Pak přišla ta druhá válka, to už sem byl starej a poloviční invalida a tak jsem měl vod nich pokoj. Ale makal jsem dál, zase popruhy a jinej koženej materiál. To víš, na válce každej vydělává, ale já jen trochu. Po válce jsme si s Mařenkou koupili tudle boudu. To bejvala zájezdní hospoda a my to předělali na Českou letní ubytovnu. Tady kousek vocad' je to San Joachim valley, to je vinnej kraj a nejvíc kšeftů bylo v září, dyš bylo vinobraní. Vydělávali sme dost. Ale když už jsme byli ve věku, prodali jsme to nějakýmu spekulantovi. On ale neměl hotovost a tak jsme mu to dali na hypotéku. On ale přestal platit, a tak jsme to dali k soudu. Boudu mu sebrali a vrátili jí nám. Ale nám už nezbejvalo sil na nějaký podnikání. Tak to tu chvíli leželo jen tak. No a ted nám dali zprávu, že se tu ta silnička bude rozšiřovat, a tak že to stát vod nás koupí a že ji zbourají. Ale zatím nic. No a to je všecko. Ted' tu tvrdneme a čekáme, až to stát koupí a zbourá. My si pak něco najdem na dožití.
No a tak se mějte hezky a užijte si naší krásný Kalifornie. Musíte se mrknout dolů do Sequojovýho parku. tam jsou stromy přes dva tisíce roků starý a taky do yosemite, tam je to krásný!"".
S panem Šůbrem (jak nám prozradil svoje jméno) a paní Mařenkou jsme se s díky rozloučili.
Po třech letech jsme k Šubrovům opět zavítali. Bouda zela prázdnotou, ale paní Mařenka byla stále čilá a uvítala nás srdečně. Ptali jsme se na pana Šůbra.
"Ale šel se trochu projít, najdete ho kousek po tou strání".... našli jsme ho. pan Šůbr si ale na nás už nepamatoval. Nepamatoval si už vlastně nic. Tak jsme se s ním rozloučili a pokračovali na jih Kalifornie.
