V tomto blogu chci popsat náš život v Kanadě od prvního dne, všechna překvapení, slasti i strasti, které každý emigrant prožije když jeho noha stane na západní polokouli.
Jak už jsem si dříve posteskl, že je těžké se rozhodnout kde začít, rozhodl jsem se tedy začít začátkem.Tak tedy začínám náš příběh života v Kanadě od prvního dne. Do města Calgary v provincii Alberta jsme dorazili v pondělí 9. Listopadu 1968, Byl to den, kdy se v Kanadě slaví den veteránů - 'Remembrance Day'. Všechny obchody a úřady zavřené, město totálně mrtvé. Co tam zůstalo v ten den živé byl jen silný vítr, vodorovně padající sníh a třeskutý mráz. Tak jsme, jak už psáno, courali městem, jenomže v takové čtvrti, podle které si našinec nemůže udělat pravdivý obraz Kanady. Hned v úterý, kdy zase nastaly všední dny jsme byli představeni pracovnímu úřadu. Po krátkém "výslechu", kdy se nás pan immigrační úředník vyptával na naše vzdělání, kvalifikaci a schopnost se anglicky dorozumět, nám bylo nabídnuto několik možností. Manželce úsilovný kurs angličtiny a posléze práce v obchodním domě EATONS ve 'studené' kuchyni. Já jsem ještě v Praze pracovat v konstrukci, na to jsem si netroufl a tak jsem zvolil řemeslo - nástrojař - které jsem už ale pomalu zapomínal.
Začínal jsem tady jako nástrojař v jedné menší neunionové dílně na předměstí Calgary. V dílně jsem byl vlídně uvítán krátkým proslovem pana šéfa a zvědavými pohledy mých budoucích kolegů. Na rozdíl od Česka, nikde žádná převlékárna, žádná výdejna nářadí, žádná kantýna. Všichni chodili do práce v montérkách vždy čerstvě vypraných, každý měl svoje nářadí´, které si pořídil sám. Šéf mi tedy řekl, abych si koupil montérky a druhý den mně chtěl vidět u ponku. Montérky jsem si koupil, ale nářadí a měřidla jsem neměl. Šéf mi nějaké prodal na splátky, něco mi půjčili kolegové, v mnohém jsem si musel pomoci sám, jak se dalo. Jako kladivo jsem použil velikého šroubu se šestihrannou hlavou, kterému jsemm ubrousil závity, aby mi to 'kladivo' nerozdrásalo ruce. Šéfovi jsem ukázal můj výuční list a malý slovník, který pohotově přeložil slovo "Nástrojař" do angličtiny. (Tool and die maker) Nicméně mi pan šéf řekl, abych si ty papíry strčil za klobouk: "Přijd zítra, postavím tě k ponku a za hodinu uvidím, jestli jsi opravdu nástrojař. My tu na papíry nevěříme, ale na dobrou odbornou práci"
Tak jsem začal pracovat. Všichni mí koegové mně 'ostře' sledovali. V Kanadě nikdo nikomu v práci nepomůže, každý je vyučený a když něco neumí musí se to doučit. Je tam dost tvrdá osobní konkurence. Zápasil jsem s předpotopní palcovou soustavou, která byla pro Evropana jako závan středověku do dvacátého století. Pracovalo se devět hodin denně, šest hodin v sobotu.
Jak se dalo čekat, první práci jsem hned 'zazdil': Očekával jsem okamžitý výhazov, jenže ten se nekonal. Šéf mne ujistil, že chyby se stanou. Výhazov jenom za flákání se, kecání při práci a pití alkoholu. Uděláš to dvakrát a letíš. pak je těžké si najít jiné místo. Na začátek jsem dostal 2, 50 dolarů na hodinu. nebylo to moc, ale co jsem chtěl? Každý nový pracovník, jak jsem už předvedl, je pro šéfa riziko.
Někdy v lednu následujícího roku se mi v práci udělalo v dílně špatně. Nemohl jsem pořádně dýchat, bylo mi těžko. Musel jsem si sednout. Kolegové si toho všimli a řekli mi důvod mých pocitů. O svačině mně vytáhli z dílny. Překvapila mne teplota vzduchu. Od ranního mrazu 30 stpnů pod nulou, teploměr ukazoval plus 10. Sníh a led začali tát. Na západě jsme viděli pásmo hor, jeho černou siluetu a nad ním pak stříbrno-zlatou oblohu a nad ní děsně černý mrak, který se pomalu blížil k východu. "To je 'chinook'. teplý vítr od Pacifiku, od Britské Kolumbie, to nás potká několikrát za zimu (která v Albertě trvá od září někdy až do května. někdy i v červnu napadne sníh)" mi bylo vysvětleno. "Vem si kafe a bude ti líp". Vzal jsem si tedy kafe, ale o moc líp mi nebylo. Vše tam začne tát a ze sněhu a ledu na ulicích vzniknou velká jezera. Pod tím vším je ale vše zmrzlé a tudíž voda neuniká do kanálů. Po třech až čtyřech dnech, kdy Chinook pomine, vše zase zmrzne na kost a městské ulice se promění v přepychová kluziště, na kterých se dá hrát hokej, ale nedá se jezdit autem. Při tom chinooku, když trvá dlouho, začnou stromy nabírat mízu a pak, když chinook ustane zmrznou. Proto se v Calgary a vůbec jižní Albertě nepěstují ovocné stromy.
Udělal jsem si řidičák, což byla tehdy velice snadná záležitost. Posléza jsme si koupili starší auto - Chevrolet Biscayne - ročník 1965. Byl to ten typický americký gigantický bourák. Stál nás 500 dolarů. Byl jsem tedy řidič. Před naší dílnou bylo parkoviště pro zaměstnance. V zimě se musí okamžitě po příjezdu do práce zapnout ohřívač motoru, který je z budovy spojen s autem dlouhým elektrickým kabelem. Opomenout zapojení ohřívače by znamenalo neodjet domů. Jednou přišly mrazy kolem 40 stupni pod nulou. Zamrzly mi brzdy u auta a já nemohl odjet. kolegové mi ochotně pomohli. Museli jsme v tom mrazu kola rozebrat a přinést z dílny kbelík horké vody, která se musela nalít na brzdy, které se hned uvolnily. Za čtvrt hodiny i ta horká voda začala mrznout. Nicméně jsem mohl odjet domů. I doma jsem měl ohřívač motoru. někdy jsem musel na noc vynat baterii a odnést jí do domu.
Moje paní navštěvovala kurs angličtiny pro emigranty a později pracovala v tom obchodním domě a vyráběla ty typické hrozné kanadské sendviče pro místmí kantýnu. Za to dostávala 1,20 na hodinu. Pracovní prostředí hrozné.Pracovaly tam pnejvíce Portugalky a Ukrajinky, které se mezi sebou neustále rvaly. Anglicky se s nimi nedalo dorozumívat.
I přes ty silné mrazy jsme často chodili na procházky městam a městskými parky teple onbečení. Stavívali jsme se u jedněch českých židů, kteří měli malý obchod s potravinami nedaloko našeho domu. Tam jsme vždy dostali malou whisky na zahřátí. Vyprávěli nám jejich zkušenosti v koncentráku Osvětim - Březinka (Aushcvitz - Birkenau). Oba tam ztratili své životní druhy a děti..Seznámili se na pochodu smrti, který zázrakem přežili. Vrátili se do rodných Teplic, kde je přivítali příslušníci rabovacích gard (RG) slovy: "Co tu chete židi?" Viděli, že Čchách by neměli žádnou budoucnost. Emigrovali tedy přes Švédsko do Kanady.
Pak přišlo předjaří a s ním i ty mrazy polevily. někdy teplota vyskočila i na plus Celsia, slunce svítilo, bez slunečních brýlí nebylo možné venku přežít. Začali jsme se zajímat o naše okolí. Vyšli jsme si jednou do parku, kde na bráně byl nápis: "Memorial gardens" čili památkové zahrady. Tam bylo stále asi půl metru sněhu a my jsme tam řádili jako malé děti. Koulovačka, válení se ve sněhu. Bylo tak krásně!! Leč auta jezdící po ulici kolem parku zpomalovali jízdu a jejich řidiči si t'ukali na čelo. Proč? Zjistili jsme to v létě. Byl to hřbitov, kde nejsou žádné pomníky, ani obrubníky hrobů, jen položené bronzové desky mírně pod úrovní trávníku, aby údržbáři mohli sekat trávu. Tak proto ti pohoršení sousedé!!
Asi 80 km na západ od Calgary po krásné dálnici už bylo pásmo Skalistých hor se dvěmy národními parky Banff a jasper. Oba parky mají rozlohu asi 300 km sever - jih a nějakých 30 km východ - západ. Všude vysoké zasněžené horské štíty, v údolích řeky a jezera a divoké vodopády. Calgary samo leží uprostřed fádní bezlesé prerii. Při jízdě na západ se najednou jakby z vody vynoří to krásné panorama hor. Z Banffu se dá pokračovat na sever na Jasper, či jet dál na západ přes celé hoprské pásmo zkrze národní parky Yoho, Glacier, přes průsmyk v Revelstoku až na západ k břehům Pacifiku a krásného města Vancouver. V těch parcích jsme trávili všechny naše volné dny. V parcích samotných je spousta divoké zvěře, bighorn sheep, mountain goats medvědi černí i mohutní grizzliové, kteří chodí k silnicím žebrat o něco k jídlu. Krmení divoké zvěře je přísně zakázáno pod tučnou pokutou a tak se mnozí zase stahli vysoko do hor.
Mohl bych pokračovat dál v popisu krás Kanady, ale slova jsou příliš nedokonalá. Pokusím se tedy přidat několik fotografií, především z oslav 'Indian days',které jsem popsal v minulém blogu. Spousta diapozitivů (bylo jich skoro 1000) se mi záhadným způsobem z počítače vytratilo, zachránil jsem jich jen pár, které zde uvádím
