Mocná církev

Od narození svírají člověka okovy mocných, majitelů peněz, kteří ovládají náš přístup k živobytí, státu ... To omezuje svobodu člověka. Jedním z mocných je i církev.

Církev se snaží ovládat život člověka od narození (proto jsou běžně vžité křty malých dětí, ačkoli nemluvně neví, kolikátá bije a křtu přítomní lidé nevědí, zda křtěné dítě půjde cestou za Kristem) přes manželství až do hrobu. O obřadech manželství a pohřbu, které církev vysluhuje jsem psal ve včerejším blogu. Vznikla tam docela ohnivá diskuse (takový blog se lidem zvyklým na církevní dogmata špatně čte). Jedinou věcnou připomínkou v diskui bylo to, že jsem napsal o tom, že církevní soud může manželství zrušit, byla to chyba, může ho zneplatnit.

Dnes bych rád téma uzavřel s poukazem na další prostředky moci církve nad člověkem. Také bude dobré podívat se do minulosti, zda církev moc nad člověkem historicky uplatňovala nebo ne.

Svaté přijímání vysluhuje kněz. Pokud ho vysluhuje někdo jiný, tak to neplatí. Když by přišel ke katolickému svatému přijímání někdo jiný, byť věřící, tak to taky neplatí. Pouze v hostii je Ježíš je vtloukáno katolikům do hlav. Celkový systém vede k tomu, že jediné platné svaté přijímání vysluhuje pouze kněz, jinak to neplatí a věřící je nucen k tomu, aby splnil okolnosti, za kterých může ke svatému přijímání přistoupit.

Poprvé to bylo na Večeři Páně. Ježíš tam řekl následující:

Lukáš 22: (studijní překlad KMS)

17.  A vzal kalich, vzdal díky a řekl: „Vezměte to a rozdělte mezi sebe.
18.  Neboť vám pravím, že od této chvíle již nebudu pít z plodu vinné révy, dokud nepřijde Boží království.“
19.  Pak vzal chléb, vzdal díky, rozlomil a dal jim se slovy: „Toto je mé tělo, které se za vás dává. To čiňte na mou památku.“

První Večeři Páně tedy vysluhoval sám Ježíš a neřekl "Kněz bude vysluhovat Večeři Páně" ale řekl "Toto čiňte na mou památku. Církev však stanovila pravidlo, že Večeři Páně bude vysluhovat kněz a bude dávat jen hostii, víno bude pít jen kněz, aby bylo vidět, že kněz je někdo víc než ostatní věřící.

Před svatým přijímáním je ale nutná zpověď. Co je k tomu psáno?

Jakub 5:16. (studijní překlad KMS)

Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Mnoho zmůže účinná modlitba spravedlivého.

Ejhle - tedy jeden druhému, ne knězi.

Kdo má informace, má moc. Moc se dá směnit za peníze. V minulosti církev prodávala odpustky (samozřejmě zcela bezcenné, protože hříchy může odpustit Bůh a nikoli církev). Také rozhřešení dává knězi moc, ale ukažte mi kdekoli v Písmu, že kněz má moc odpustit hřích! To má jedině Bůh!

Aplikace reálné fyzické moci v dějinách církve? Stačí malý příklad rekatolizace českého království po roku 1621. Ta byla provedena v kombinaci světské a církevní moci, částečně po dobrém, částečně násilím. Kdo se nechtěl podřídit, odešel ze země, nebo také zemřel.

Kdyby ke mě dnes přišel Jezuita s neodmítnutelnou nabídkou přestupu ke katolické církvi, volil bych raději smrt. Je lépe přijmout riziko, že se Bůh nad mými hříchy a nade mnou neslituje a nesmiluje, než přijmout riziko, že ke svým hříchům přidám další například uctíváním toho, co se uctívat nemá. A přetvařovat se nebudu. A že smrtí těla zemře celý člověk? Ale jděte, to tvrdili komunisté a víte dobře, že komunistům není co věřit.

Když už jsem u těch komunistů, ti správně rozpoznali mocenské struktury církve a její vliv na život lidí. Pomocí persekucí omezovali komunisté moc církve a snažili se ji převzít. Komunistům nevadil samostatný věřící - ten ať si doma dělá co chce, vadila jim mocenská struktura, kterou církev po staletí tvoří.

A co k tomu praví Ježíš?

Lukáš 22: (studijní překlad KMS)

25.  On jim řekl: „Králové národů panují nad nimi a ti, kteří nad nimi mají pravomoc, jsou nazýváni dobrodinci.
26.  Avšak ne tak vy; kdo je mezi vámi největší, buď jako ten nejmenší, a kdo je vedoucí, buď jako ten, který slouží.
27.  Neboť kdo je větší: ten, který je u stolu, či ten, kdo obsluhuje? Zdali ne ten, který je u stolu? Já však jsem mezi vámi jako ten, který slouží.

Nedivte se tomu, že náš národ je tak ateistický, když od roku 1621 ulatňuje zde církev svoji moc, skutečné věřící při převzetí moci vyhnala ze země nebo pozabíjela. A církev  má věřícím sloužit, ne uplatňovat nad nimi moc.

Pokud se církev rychle nevzdá svých mocenských praktik a nezreformuje se, činění Boží, které bude brzy následovat, půjde mimo ni, ale Bůh si vybere své vlastní služebníky, skrze které bude dávat život spoustám a spoustám lidí mimo tuto církev, k její hanbě. A třeba budou Čechy znovu národem, který je Bohu blizko, ne národem rekatolizovaným.