Fanatici a prospěcháři

Vedle lidí, kteří měli Václava Havla skutečně rádi, našla se spousta takých, kteří hlasitě-okatě smutnili, aby ukázali, že jsou "in". Našli se i tací, kteří se domnívali, že smutek za Václava Havla je českou povinností a snažili se do organizovaného smutku každého Čecha nacpat hlava-nehlava.

Byly doby, kdy jsem měl Václava Havla také skutečně hodně rád. Také jsem šel za ním. Postupně se ale ukázalo, že heslo Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí je víceméně jen reklamní slogan, protože se nenaplňuje. Taky se ukázalo, že čeští disidenti zaměření na kritiku režimu nebyli připraveni na převzetí moci a následnou organizaci lepší společnosti. Tak ti, kteří chtěli krást kradou, prakticky dosud bez omezemní a bez potrestání (pokud kradou chytře a dost).

Když jsem si svého času na mítinku okresní OF si dovolil nesouhlasit s příslušníkem StB z publika (jak jsem se později dozvěděl), který požadoval, aby komunisté mohli být ve vedení OF, a řekl jsem, že usilujeme o změnu režimu a není žádný důvod, proč by představitelé starého režimu vedli i režim nový, bylo mi vedením okresního OF vysvětleno, že jsem plácnul do vody. Asi to bylo málo sametové. Také mě hned na mítinku opravili a řeklo se, že komunisté ve vedení OF samozřejmě být mohou.

Neznal jsem zákulisní dohody, které vedly k revoluci absolutně bez násilí. Nicméně je vidět, že sametovost revoluce měla a má svou cenu.

I dnes mám Václava Havla docela rád, ačkoli vidím, že výsledky sametové revoluce, jejíž nejdůležitějším a prvním člověkem byl právě Václav Havel, nejsou ve všech oblastech optimální. Jeho smrt na tom, že mám Václava Havla rád, nic nemění, protože je živý - jenom získal svobodu od svého těla.

Vím, že ten, kdo se stal ikonou čehokoli, může být pranýřován i za to, co neučinil a co nechtěl. Vím, že Václav Havel chtěl a toužil po tom, aby to bylo jinak, než dnes. Rozhodně oceňuji to, že Václav Havel zůstal za hluboké totality zde, ačkoli se mohl vystěhovat do USA a jeho život mohl být mnohem pohodlnější.

Co ale nemám rád jsou masové akce a jejich průvodní jevy. Jestliže se komunisté rozhodnou nezúčastnit se parlamentní tryzny, je to jejich věc. Když se najde novinář, který se rozhodne pranýřovat jednotlivé komunisty za jejich postoj, je to přinejmenším nevkusné (ale asi to zvedne čtenost).

A když napíšu neblog, kde vyjádřím svůj poněkud (na poměry dnů minulých) zdrženlivý postoj k Václavu Havlovi a k polistopadovému vývoji, najde se hned několik takových, pro které jsem nepřítel lidu. A to jsem toho zas tolik nenapsal.

Naštěstí celé státní smutky jsou pryč a všichni (mezi ně patřím i já), kteří z minulých dnů byli poněkud rozčarováni, mohou nyní v klidu vzpomenou na Václava Havla s láskou a s pokojem v srdci. Nejsem fanatik, ani prospěchář, tudíž netoužím mít z události typu vzpomínka na zemřelého žádný prospěch.