Pradědeček bydlel v kouzelné vesničce Kozlov nedaleko České Třebové, známé jako místo letních pobytů Maxe Švabinského. Pradědeček měl obecního kozla. Za jeho držení dostával obecní příplatek a obcházel s ním vesnici dle potřeby.
V sedmdesátých letech minulého století jsem trávil v Kozlově u pradědečka, babičky a dědy každé prázdniny. Kozla jsem sice znal už jenom z fotek a veselého vyprávění, ale i tak si pamatuju, že mít kozla nebylo jen tak. Nejen, že strašně smrděl, inu jako kozel, ale byl taky dost náladovej, chlemtal pradědovi pivo z butelky, když ho chodil za vesnici pást. Když neměl náladu, útočil na kde koho tvrdou palicí. Tedy kozel, nikoliv praděda, ten byl naopak známý čtverák a veselá kopa. Když se mu koza nelíbila, nedonutil ho praděda ani za nic ji obskočit... Ale protože kůzlátka chtěla každé jaro i chudá hospodyňka v tom nejchudším stavení a inseminace se tehdá, těsně po válce, ještě nenosila, bylo třeba kozla ve vsi i přes ta všechna "proti" mít. Jó to byly časy, kdy bylo všechno tak nějak normální.
Od těch dob uplynula spousta vody v řekách , víc jak 65 let, kozel i praděda už jsou dávno v Pánu a hodně věcí je jinak. Ale když tak sleduju s jistým údivem současnou společenskou diskusi, s jakými argumenty se ta která strana sporu ohání v aktuální tahanici o možnost asistované reprodukce i pro ženy bez partnera, nemohu se ubránit jisté paralely z dětství a otázky, zda je to dobře...
Paní poslankyně Jitka Chalánková (TOP 09) tento týden poměrně rázně vystoupila ve sněmovně (vydržel jsem celou noc sledovat záznam z PS) při projednávání jistého zákona proti přílepku horlivého poslance Adámka (ČSSD), který navrhoval, aby byl uzákoněn nárok i svobodných žen bez partnera na proces tzv. umělého oplodnění spermatem anonymního dárce. Důvodů paní Chalánkové bylo několik, ale ten hlavní byl asi ten, že je v zásadě nemorální a špatné umožnit anonymně počít dítě ženám, které prostě z nějakého důvodu nemají nebo nechtějí mít partnera nebo manžela, s nímž je primárně přirozené se o početí zasadit a splodit dítě ze svazku dvou heterosexuálních lidí jako projev jejich i fyzické lásky. Nikoliv umožnit splodit anonymně tzv. "singl ženě" polovičního sirotka již od samého početí (navíc krajně nepřirozeného). Ve svém blogu napsala vtipně "multimatka" Šichtařová, že lidé nejsou "samosprašní" a proto je k početí dítěte vždy nutný muž. Samec, Kozel. A tak je to podle mě správně.
Proč jedině správně? Protože jsme tvorové společenští, kteří pro svůj život, rozvoj a kultivaci potřebují společenství. A protože úlohy žen i mužů jsou od nepaměti v tomto společenství velmi specifické a mnohé nesubstituovatelné, není v pořádku se vědomě vzpouzet a odporovat těmto "pořádkům světa". Dítě vyrůstající jen s jedním rodičem je bohužel ochuzováno o velmi důležitý element, tzv. mužský či ženský princip a energii, jak říká vztahový psycholog David Deida. A tato absence pak nutně velmi ovlivňuje samotný vývoj a budoucí nevyzrálost, jakousi neúplnost člověka, který bohužel vzešel z takto neúplných poměrů. Je to dědictví, které si takový člověk nese dál do svého života a je jím sám handicapován tak, že neví, jak se vrátit ve svém životě k normálnímu budování normálních vyvážených společenských, tedy i partnerských vztahů a problém rozpadu společnosti se prohlubuje.
Z vlastní zkušenosti moc dobře vím, jak negativně může působit na chudáka dítě výchova v neúplné rodině. Jedna moje známá si pořídila, pravda "přírodní cestou", své první a jediné dítě těsně před čtyřicítkou. Partnera záhy opustila a vydala se na dráhu "samoživitelky" a vlomila se do role "mámy-táty", která dokáže celému světu, že to všechno zvládne. No, řeknu vám, chudák dítě, s Oidipem by si mohli vyprávět. Stalo se nechtěně "parťákem" matky a je permanentně vtahováno, samozřejmě nevědomky, nedobrovolně a bez možnosti se jakkoliv takové psychické manipulaci bránit, do její hry na hrdinku, "my jsme dobrej tým, my to všechno spolu zvládneme, my všem ukážeme..."! To je nejhrubší způsob "ochočování", jak říkají Toltékove drezůře dětí dle stereotypů rodičů, které jsou však mnohdy pochybně pokřiveny díky vlastnímu špatnému "ochočení" ze své rodiny..,
A co pak chudák dítě, které se narodí plánovitě, ze sobeckého rozhodnutí samotné a jediné single matky a s nemalým přispěním státu, polosirotkem, nikdy nebude znát svého biologického otce ( což s sebou nese samozřejmě spoustu velmi závažných a nevyřešených etických, morálních, společenských, zdravotních, finančních a genetických otázek), bude vychováváno "polovičatě" i přes všechnu nespornou lásku, kterou je ho dobrovolnice samoživitelka jistě v počátku připravena zahrnout. Ale láska mateřská je otupena na polovinu už absencí samotného principu "násobení lásky a podělením problému" díky jejich nesdílení s partnerem, otcem onoho dítěte. Už slyším hlasy rozzuřených feministek, které chlapům šlapou na paty a dokáží je dle svého přesvědčení překonat ve všem, nač si vzpomenou. Bohužel, jak říká zmiňovaný David Deida, tímto svým ultrafenimizmem ztrácejí svou ženskost a tzv. ženský princip, čímž pro chlapa-samce přestávají být absolutně přitažlivé a žádoucí a mají tím zaděláno na problém. Toto pak mnohdy může vést k přesvědčení, že se nemohou či nedokáží seznámit s "panem dokonalým", který by byl hoden stát se otcem jejich vytouženého dítěte, přípustným plemeníkem. Ale pak se bohužel tyto ženy a dámy dožadují, právě prostřednictvím takových úplatných pánů Adámků a hysterických ministryň Marksových onoho "léčebného" umělého početí v režii státu a tím technického naplnění svého pomyslného práva na dítě. Léčit by přitom možná měly úplně něco jiného a jinak. Vlastní hlavu a psyché, protože dítě není a nemůže být nároková záležitost a v žádném případě předmět individuálního uspokojení jakýchsi, byť pudových, potřeb. Dítě není hračka pro radost nebo psík či kočka pro pomazlení... A jeho práva jsou stejně hodnotná, a jejich ochrana musí být daleko důslednější, protože se za ně samo nedokáže brát a účinně se bránit proti bezpráví.
Chlap-otec není obecní kozel, ač by jisté podobnosti s popisem v úvodu nalézt šlo, kterého by prostě nahradila anonymní single reprodukce podporovaná státem! A stát by v žádném případě neměl nadále vytvářet podmínky podporující zánik tradičního párového heterosexuálního života, který jediný musí i nadále zůstat jediným přirozeným základem společnosti. Nejsme ani sudokopytníci ani včely.
Jsme lidé, tak se tak koukejme chovat.
A hlavně množit!
