Oddělené šatny nutné

Máte zkušenost s rivalitou bojovníků v arénách? MMA? Hokej? Box? Je to všechno hra. Hra s emocemi, hra o slávu, hra o moc, hra o vliv... Identické je to v politice. Nemyslíte? Já myslím... 

Skončilo odpočítávání.Je konec zápasu o prezidentský stolec na Pražském hradě... Na LinkedINu dnes položil jeden diskutující výzvu "Buďte k sobě slušní, není pěkné být na sebe oškliví"... Hm, to je moc hezká výzva. Ale tak maličko ignoruje to, čím člověk je, jaké má a proč vzorce chování a neodvolatelnou příslušnost k svému "gangu". To je mocná síla, která často, víc jak co jiné, vypíná mozek, resp. jeho nové struktury neokortexu, který jinak normálně tlumí a usměrňuje divoké, pudové a prehistorické vzorce chování pocházející z amygdaly a limbického systému. A právě tyhle báze se iniciují... Politika je jen hra. "Kapitáni" s trenéry určují, jaká bude strategie, jaká taktika. Bohužel, narozdíl od ostatních "her", politika nemá téměř žádná jasně daná pravidla. Ale hlavně, nemá rozhodčího té hry v reálném čase. A to svádí, jak jsme svědky u každých voleb, a u každých se divíme zase o trochu víc, kam až klesá ta úroveň, zákeřnosti a sprosťárny, podpásovky a likvidační fauly. Hokej, tvrdá hra. Hrával jsem kdysi s klukama z Cutisinu podnikovou ligu ve Vrchlabí. V jednom ročníku jsme ji dokonce vyhráli. Nebýt na ledě ale rozhodčí, kteří dohlíží na dodržování pravidel a fair play, tak se ty kluci dořežou jak koně, bo emoce. A to vůbec o nic nešlo a nejde. Ve sportu.  Naopak ovšem, domněle, v politice. Tam jde mnohým o všechno, protože o MOC. Proč myslíte, že jsou oddělené kabiny týmů na stadiónech? Sprchy už jsou společné, nazí se neperou. Ale politika, ta rozhodčí nemá, a tak umožňuje "kapitánům" vyhrotit napětí a bojovou náladu proti týmu "soupeře", protože se překvapivě nevítězí na tom "kolbišti". To je jen taková lidová zábava. Gladiátorské hry, které se též inscenovali se vší zákeřností a šoky, jen aby to pléb co nejvíc bavilo, strhlo do varu a emoce stříkaly minimálně jako skutečná krev z těch borců v aréně. V politice, stejně jako v gladiátorské aréně plné krve nikdo nepíská fauly! Tak se přitvrdí, a ještě... Vše je dovoleno. Účel světí prostředky. Oči rudnou, pěsti se zatínají, mozky tupnou nad míru obvyklou v míru. Boj se vyhrotí. Není to hokej, americký fotbal, rugby. Je to MMA, je to gladiátorská superaréna.  Bojují jen kapitáni. Ale bez rozhodčího! Bez pravidel! A týmy podporovatelů a fanoušků, zfanatizovaných brutalitou boje divočí víc a víc, s umírajícím fair play narůstá brutalita boje a davy šílí, nebo se jen prostě radují, pokud jejich bojovník vítězí i přes veškeré ty unfair zákroky a pokusy o útoky na slabiny, které jejich borec bravurně vykryl a zůstal nezraněn...Jak v kleci či aréně, tak stejně mezi příznivci strženými metodami svého "vůdce", gladiátora,  roste napětí, emoce.  Protože v nelítostné aréně stejně jako v nelítostné politické žumpě je boj "hrdinů" jenom divadlo. To oč běží jsou získané sympatie lidu. Hlas v urně, vztyčený palec, to dělá vítěze. Až do dalšího klání. A opět souboj o přežití. Politické přežití je hlas v urně. Přežití samotné, fatální, je palec plébu NAHORU. Hlas v koši, či palec dolů je smrt... Politická či skutečná, záleží, zda jsem jen politik, nebo gladiátor. V těch co fandí fair play borci, hrdinovi, který se odvážně a nebojácně postaví jako onen bájný David namyšlenému hlupákovi Goliášovi, vzrůstá naděje, radost, euforie, pospolitost, nadšení, radost ze změny... Smějí se, radují, jásají, pláčou z prožívané extáze, i když boj trvá a přitvrzuje. V těch co fandí padouchovi hrajícímu stále neférovějšími prostředky, zákeřnými úskoky s používáním těch nejodpornějších lstí a skrytých zranění soupeře, v těch bují divoká touha po krvi, všechny metody jejich favorita jsou náhle legálními, účinnými, zasluhujícími potlesk a jásot. Prahnou po zachování světa padoušího, protože jsou jeho vazalové a bez něho si nedokáží představit žití a bytí ve světě světla, svobody a osobní ODPOVĚDNOSTI. To je něco tak strašného a nepředstavitelného, že padouchovi raději zaprodají to nejcennější, co mají. Svou osobnost, svou hrdost, svou čest, svou svobodu a hlavně svou duši. Babička mi vždycky říkávala 'Čiň čertu dobře, peklem se Ti odmění'. A platí to i v té politice. Možná i víc než kde jinde. A kdo je ten, kdo volá najednku po tom, "buďme k sobě hodní, není hezké si zlobně nadávat" ? Překvapivě odpadlíci padoucha... Juchelka, Havlíček, Schillerke... Ubohé. Co myslíte, co se z takové lidové hrůzy a propadu morálky může zrodit? Sklizeň je tu, co kdo zasel, to sklidí.Kdo seje vítr, bouři sklízí.