Koza z nebe, aneb ďábel rohatý

Volné pokračování bajky "Koza z nebe" o zázraku, který se udál L.P. 2015, 15. srpna v brzkých ranních hodinách, kdy se nám z ničeho nic zjevila marocká koza na zahradě. A co mi provedla ta africká královna tentokrát? Lidé čtěte!

Koza z nebe, aneb ďábel rohatý

Nedávno jsem v bajce "Koza z nebe" psal, že nás koza svými kousky baví... 
Jo, jo, baví, třeba když skáče po skalce jak tatranský kamzík po zásahu bleskem, když si stele lavici dříve patřící kozovůdkyni Dáše, když má sprinterský záchvat kolem rybníčku s občasným pádem do něj... To jo, to se člověk docela zasměje té divadelnici. Ale...
Včera ta mrcha objevila novou zábavu. 
Čtyřkolku! Ne že už by na ní jezdila. To zatím ne, protože na klíčky na věšáku zatím nedostala. Ale skáče po ní jak smyslů zbavená. Stojí na sedle, kopýtky bubnuje rytmicky do palivové nádrže. Zvuk ne nepodobný rytmickým tónům džembe jak u domorodých ohňů. Skok přes řídítka na motorovou kapotu, rychlý taneček mezi trubkovím nosiče zavazadel a odraz z obrátky s vytrčením oháňky proti směru letu, plavmý let s ohlušujícím doskokem všemi čtyřmi kopýtky na zadní plastový kufr čtyřkolky. Něco čardášových kroků a vše znovu dokola... 

Vrátil jsem se domů z Hradce v posledním tropickém dni tohoto podivného léta s africkými prvky i v Krkonoších. Zaparkoval jsem svého miláčka Grand Voyagera na místo pod přístřeškem, konečně ve stínu před tím vše spalujícím sluncem a spatřiv kozu na čtyřkolce, upadl jsem do nervozity. Nejprve mě v přehřáté hlavě napadlo, že to je jen fata morgána. Kdesi jsem četl, že při opravdu velkých vedrech jsou nad rozpálenými dunami pouště klidně vidět obrazy celých měst, oázy, karavan velbloudů. Tak proč ne třeba koza. Navíc marocká, ne? Ne, blbost. Fata morgána nikdy neméééčí. Popadl jsem tedy klepadlo na koberce a vyrazil na výchovnou steč. Leč, koza v domnění, že si jí jde někdo konečně všímat a začína ta pravá MAROCKÁ HOŇKA, se doslova katapultovala kolmo do vzduchu všemi čtyřmi ze sedla čtyřkolky, vyrazila jak Usain Bolt pro Pekingské zlato a zmizela v nedalekých okrasných travinách. Ty ji ještě zjevně nezachutnaly, na rozdíl od snad už všeho ostatního na zahrádce užitkové, bylinkové, okrasné i luční a tedy plní zatím stále ještě i svou funkci okrasnou. 
Funkce maskovací ale byla pro kozí hru zjevně daleko podstatnější. Ač jsem strážil perimetr travin okem ostřížím, klepadlo v napřažené ruce, jen udeřit (pouze výchovně, samozřejmě, nejsem žádné hovado...), koza vždy, neomylně vyrazila z travin na přesně opačné straně, než se právě nacházela moje hlídka UN. A trysk ke čtyřkolce, odraz z plné rychlosti, plochý let, sedlo, motor, kufr, katapult, traviny... A tak to bylo třikrát za sebou. Koze stoupala hravost, sebevědomí se limitně blížící k pubertální drzosti až výsměchu, mně vztek oscilující k amoku, limitně se blížící k infarktu. 
Potupen kozí rychlostí a vlastní nemohoucností jsem se donutil uklidnit. Prodýchat břicho dmoucí, jak to znám z nespočtu managerských tréninků ke zvládání stresu a efektivní personální práci. Uklidněn pouze relativně jsem si uvědomil, že na tu potvoru africkou vyčůranou se musí lstí. Nakonec stejně, jako při prvním odchytu. Hrouzí, že jinak přijdu o poslední zbytky zdraví, trpělivosti a sebevědomí, protože s rostoucím kozím to moje neúměrně chřadlo. 
Schoval jsem se tady za roh, skrčil své bezmála dvoumetrové tělíčko za čtyřkolku a předstíral nepřítomnost. Ale schovejte před kozou pět pytlů cementu! No to jde jen velmi obtížně, to si mnozí dokáží představit. 
Přijde? Je to opravdu hra? Chvíle napětí ...
Ještě mě ani z hlubokého dřepu nezačala bolet artrotická kolena a hra skutečně pokračovala... Trysk, skok z plné rychlosti, přistání na sedle čtyřkolky.... Moje chvíle je tu! Vstal jsem z dřepu, zde o katapultu nemůže být řeč, napřáhl klepáč s vidinou odplaty "za to všechno" a... Nic!
Hra pokračuje dalším, novým dílem. Koza mění taktiku. Ladně, se značnou rezervou a hravým zakoupnutím kopýtek, přeskakuje kufr čtyřkolky, mizí za Jeepem, obíhá záď mého miláčka a naskakuje na jinak poměrně strmou kapotu motoru MÉHO VOYAGERA!!! "Ááááááááá...., jedeš ty mrcho africká!", neberu si servítky a obíhám už i já zadnici mé milenky (Jeep, samozřejmě, pro ty, co mě neznají :D), napřahuji proutěnou zbraň a ....  Koza ale už opět plachtí vzduchem. Ještě si provokativně kopne jen tak, pro prdel, zadním kopýtkem do zpětného zrcátka Voyagera. A už stojí před kapotou Jeepa. "NESMÍÍÍÍŠ!!!!" ječím, až mi nabíhají žíly na krku, jinak trvale skryté v důmyslné tukové bandáži. Ale kdepak s češtinou na toho zmetka afrického. Zafungovalo to asi jako povel "tak hopla, broučku"... A už tancuje svůj potupný ničivý sudokopitný čardášek na kapotě MÉHO NEDOTKNUTELNÉHO... Poslední dva tři takty už ale dopadají na její kostnatou prdel výchovné údery proutí z klepače... Koza ustává v tanci. Zvedá se na zadní, sklání hlavu, trčí růžky... O krok ucouvnu, protože nechci přejít do žádné přímé konfrontace. "Do ničeho většího se teď nebudeme pouštět, koza, nejsem převlečenej", říkám pamětliv legendární scény Františka Koudelky z STS Chvojkovice-Brod. Přece jen osteoporóza může zeslabovat možná i lebeční kosti, byť to není zatím prokázané, ne? Ale co kdyby... Na zadních koza obrací, podupne si výhružně o skřípající hauptnu Jeepa a místo k mému čelu míří odskok zpět tam, kde začala, na sedlo čtyřkolky. Totéž, pouze s drobnými obměnami v provedení tanečních prvků, jsme si dali ještě dvakrát... 
Pak, jako by nic, odběhla do mého, tedy vlastně už asi svého, křesílka marocké královny s kožíškem také původně mým, naplnila si tváře obědem z některého ze svých žaludků a jako by se nic nestalo, jala se důstojně přežvykovat svou dávku zelené energie... "Ale zábava dobrá, ne? Tak já Ti na zítra zase něco vymyslím...", jakoby říkal její šibalský kukuč. Samozřejmě marocky :-).