Svoboda, evoluce a hra

Ideálu svobody přisuzujeme často vznešenost a vážnost. Hra bývá naopak spojována s volným časem a s nezávazností. Přesto to mohou být příbuzné fenomény. (OSaU 9)

Pro získání či udržení svobody neváhali mnozí vynikající lidé vyvinout obdivuhodné úsilí a přinést velké oběti. Tito lidé si jistě zaslouží úctu. Lidská svoboda je po právu považována za cenný statek. Měřeno smysluplností případných obětí a bojů za prosazení se hra jeví být na zcela jiné úrovni než svoboda. Alespoň já osobně pociťuji rozpaky, pokud se dovím, že se někdo věnuje hře bez ohledu na své zdraví, na svou rodinu nebo práci. Přesto se domnívám, že svoboda a hra mají některé společné kořeny.

Dvě síly evoluce?

Zdá se, že evoluce využívá dvou typů sil či trendů, které se sice vzájemně doplňují, ale zejména při určitém omezeném pohledu se mohou jevit, jako kdyby působily proti sobě navzájem.

První z těchto trendů je zaměřen na maximální využití konkrétních podmínek a na zdokonalení určitého souboru funkcí, jenž tyto podmínky co nejlépe využívá. Při uplatnění tohoto trendu vznikají organismy či orgány co nejlépe přizpůsobené danému stavu prostředí. Onen trend lze označit slovem specializace. Jako příklad může posloužit třeba kulík křivozobý, jehož zobák vytočený do strany asi v úhlu 12o je specializován na hledání drobných bezobratlých živočichů pod kameny, nebo kolibřík s trubicovým jazykem uzpůsobeným pro sání nektaru.

Druhým trendem je pak pohotovost k překonávání výkyvů a změn a pokrývání širokého spektra funkcionalit. Pro takový opak specializace se někdy užívá slov „univerzalita“, „nevyhraněnost“ či „otevřenost“. Tato slova ale evokují spíše pasivní stav, možná jakési pole možností. V mnohých případech svého užití patří k typu, jenž aristotelská metafyzika označuje slovy ????µ?? [dýnamis] či ??? [hýlé]. Přitom ale „univerzalistický“ trend bývá minimálně stejně aktivní jako specializace. K vyjádření této aktivnosti si dovolím použít slovo kreativita, česky tvořivost. (Poznámka: Toto označení jednoho z trendů evolučního procesu nemá nic společného s kreativismem coby popíráním evoluce.)

Tvořivost je myslím vnímána jako aktivita, a to jako proces směřující k nové kvalitě, jako vydobytí toho, co dosud nebylo a co není (v obecném smyslu) předjímáno.[1] Tvořivost spočívá v uskutečňování, ve formování nového. Z pohledu aristotelské metafyziky patří tvořivost k aktivitám typu ???????? [enérgeia][2] či µ???? [morfé]. K charakteru tvořivého procesu pak patří ne(před)určenost konkrétní situací či „zakázkou“. Řemeslník (například kameník) je specialistou, umělec (sochař) by měl být kreativcem.

Projevy tvořivého trendu lze často nacházet u málo specializovaných živočichů, jež jsou schopni přijímat potravu různého druhu a pohybovat se v různých typech prostředí – třeba chodit po souši, plavat ve vodě a k tomu ještě létat. Za příklad může sloužit kachna.

Zřetelnějším způsobem se ale tvořivý trend projevuje tam, kde se živí tvorové úspěšně vyrovnávají s výraznými změnami. Jsou-li změny prostředí významné a rychlé, přestávají specializovaná řešení efektivně fungovat a životu nezbývá, než se ubírat kreativní cestou.

Specializace je totiž zaměřena na využití zdrojů uvnitř obzoru či osvětí tvora, kdežto tvořivost poukazuje za obzor. Specializace je upínání se k tomu, co je nyní a zde, kdežto tvořivost je sázka na to, co je z podstatné části mimo evidenci tohoto místa okamžiku. (Tím se tvořivost v jistém smyslu podobá, naději, důvěře, radosti či víře.)

Evoluce a hra

V evoluci člověka se zdá dominovat kreativní trend nad trendem specializačním. Na rozdíl od lvů a gazel dokážeme dobře přijímat rostlinnou i živočišnou stravu a lidská ruka se jistě jeví být orgánem univerzálnějšího použití, než jsou končetiny s kopyty či drápy.

V evoluci člověka se zdá dominovat kreativní trend nad trendem specializačním. Na rozdíl od lvů a gazel dokážeme dobře přijímat rostlinnou i živočišnou stravu a lidská ruka se jistě jeví být orgánem univerzálnějšího použití, než jsou končetiny s kopyty či drápy

Položme si nyní otázku, zda lze najít nějakou typickou situaci nebo činnost, která u živých tvorů posiluje tvořivý evoluční trend a tlumí trend specializační. Takový faktor se z krátkodobého hlediska musí jevit jako neúčelný, protože v době relativně stálých podmínek zpomaluje adaptaci. Z hlediska dlouhodobého ale poskytuje držitelům života poměrně cenné výhody.

Je velmi pravděpodobné, že tuto pohotovost k reakci na nečekané změny neboli ochranu před přílišnou specializací na konkrétní dočasné podmínky udržuje evoluční vymoženost, jež se nazývá hra.

Hrají si všelijaká zvířata, včetně mnoha druhů ptáků (známy jsou „sáňkující vrány“) a některých hlavonožců (chobotnice).[3] U savců bývá hře věnován velký prostor zejména u mláďat. Člověk se pak často dokáže věnovat hrám po značnou část nejen svého dětství, ale i dospělého života.

Hrou a evolucí se mimo jiné zabývá Gordon Burghardt.[4] Tento psycholog a biolog stanovil pro hru pět charakteristických znaků:

  I.     Hra je činnost, jež nebývá „dotažena do konce“ a nepřináší bezprostřední zisk.
  II.    Živočich se hře věnuje dobrovolně a je mu to příjemné.
  III.   Hra není kopií seriózní (život přímo zabezpečující) činnosti.
  IV.   Při hře nejde o stereotypní úkony, hra je stylizovanou analogií rozmanitosti světa či reality.
  V.    Živočich se hře věnuje v bezpečné situaci, kdy netrpí stresem.

Z bodů II. a V. vyplývá, že účastník hry by měl mít možnost ze hry vystoupit. Že přistoupení na hru a setrvání v ní, a tedy hra sama svou podstatou, jsou záležitosti, jež mají mnoho společného se svobodou. Stav, postoj nebo čin může být svobodný patrně tehdy, když je v souladu s naší vůlí (je nevynucený), není zcela odvoditelný pomocí předem daného algoritmu (je nesamozřejmý) a je v souladu s naším svědomím (je odlišný od svévole).

Porovnáváme-li takové znaky svobody se znaky hry I. až V. podle Burghardta, nelze se patrně vyhnout pocitu, že svoboda a hra mohou být poměrně těsně propojeny. Svobodu i hru lze totiž těžko vnucovat nebo se v nich trvale uzavírat. (Mají-li zůstat svobodou či hrou.) Je možné je toliko vyhledávat, ve společenství pak nabízet a odmítat či přijímat.

Při účasti více jedinců na jedné hře je pro zachování dobrovolnosti a nestresového rozpoložení (body II. a V.) potřeba konsensus. V souvislosti s body I., III. a IV. lze pak u kolektivní hry předpokládat pozitivní korelaci s empatií, velkorysostí, ba možná i s čímsi, co by mohlo předznamenávat úctu.

Je pravděpodobné, že pro evoluci člověka měla důležité místo hra. Časový vývoj člověka lze zhruba rozdělit na fázi hominizace, v níž se projevovala evoluce spíše z hlediska genetického, a na fázi sapientace, v níž šlo o evoluci zejména kulturní. První fáze probíhá zhruba v posledních (dvou?) miliónech let. Je provázena vznikem vlastností, které jsou sice pro člověka charakteristické, ale většinou je lze nalézt i u některých zvířat. Jsou to například

  1. Chůze po dvou končetinách
  2. Spolupráce a dělba práce
  3. Opracovávání různých materiálů na nástroje
  4. Jemná motorika – v případě člověka motorika ruky
  5. Zvětšování mozku, zvrásnění šedé kůry, nárůst počtu synapsí

Druhou fázi lze datovat snad do posledních stovek či desítek tisíc let a lze ji spojit s těmito jevy:

  6. Pravidelné využívání ohně
  7. Řeč
  8. Zpěv, tanec
  9. Představivost, myšlení možného
 10. Malba, řezba, rytina, ozdoba
 11. Rituály, pohřbívání…

Lze předpokládat, že i když je hra běžnou složkou života většiny savců, u člověka začala nabývat významného postavení zejména během druhé (kulturní) fáze, a to jak z hlediska věnovaného času, tak i rozmanitostí a složitostí struktury. V téže době se patrně rozvinuly i svoboda a uctívání. Hra, svoboda i uctívání jsou provázány s dalšími jevy, jako jsou spolupráce, pravidla a zodpovědnost, ale zároveň i dobrovolnost, otevřenost a pohoda. Kouzlo hry, důstojnost úcty i moc svobody spočívají v tom, že se vzdávají přinucení.

-----

[1] Lze srovnat s „Individuality Corollary“ (vztahovaným k „Fundamental Postulate“ o důležitosti (rozdílného) předjímání); viz Kelly George Alexander: The Psychology of Personal Constructs. Volume one: Theory and personality. London, Routletge Taylor & Francis e-Library, 2003; http://www.slideshare.net/Paola8709/george-kelly-the-psychology-of-personal-constructs-vol-1-1992, str. 38

[2] K šíři a konstituci pojmů ????µ?? a ???????? viz Patočka Jan: Aristotelés. Přednášky z antické filosofie. Praha, Vyšehrad, 1994, str. 90

[3] Petr Jaroslav: Věda: Pojďte, pane, budeme si hrát; http://neviditelnypes.lidovky.cz/veda-pojdte-pane-budeme-si-hrat-dz1-/p_veda.aspx?c=A150902_214219_p_veda_wag

[4] Burghardt Gordon M.: The Genesis of Animal Play. Testing the Limits. Cambridge, 2005; http://www.journalofplay.org/sites/www.journalofplay.org/files/pdf-articles/1-3-book-review-1.pdf