O svobodě (a) uctívání 12

Patří k důstojnému naplnění lidského života spíše přijetí svobody, anebo pokorné uctívání? Působí tyto dva fenomény spíše společně, anebo proti sobě?

Projekty na povýšení uctívání nad svobodu

Z běžně známých dějepisných dat se zdá, že o projekty prosazující uctívání na úkor svobody nebyla nikdy nouze. Ve stratifikované společnosti příslušníci stavu ovládajících často hledají cosi, co může být ovládanými uctíváno a pro co budou ovládaní ochotni zapomenout na hodnotu svobody. Ovládající (někdy vědomě a někdy možná i podvědomě) počítají s tím, že uctívání bez svobody jim poslouží k efektivním u využití ovládaných bližních, ke stabilizaci společenství a k upevnění svého privilegovaného postavení.

Ve starověku a středověku bývalo mocensky podmíněné uctívání směřováno často přímo k představitelům moci, jimž byly ve větší či menší míře přisuzovány božské atributy. Jako příklady „božných“ vladařů lze připomenout faraóny v Egyptě, císaře v antickém Římě, ale i císaře v Japonsku až do roku 1989. V zemích, v nichž se nástrojem moci staly křesťanství nebo islám, nebyl panovníkům přisuzován božský původ. Hlavní směr pro uctívání artikulovali a jeho praktikování hlídali představitelé náboženských struktur, tedy křesťanský klérus a muslimští ulamá (muláhové, imámové apod.). Představitelé moci vládli v těchto zemích tzv. „z boží milosti“ a nechávali se uctívat „jen“ jako ochránci a služebníci hodnot náboženských.

V Evropě 20. století vyzkoušeli někteří usurpátoři moci využít jako nástroje k ovládání společnosti uctívání zaměřené mimo náboženství. Vnucovali uctívání národa, rasy, třídního boje nebo směřování k jediné správné budoucnosti. Míra zla, které bylo skrze nacistické a komunistické projekty uvolněno, dosáhla a v jistém smyslu i přesáhla [1] v poměrně krátké době vše zlé, co bylo předtím spácháno mocenskými projekty náboženskými.

Dnešní člověk alespoň částečně znalý historie se těžko ubrání závěru, že vnucované uctívání, tedy uctívání bez svobody, vede velmi často ke zlému. Zlo zajisté nemůžeme řadit mezi úctyhodné hodnoty. Uctívání bez svobody tedy není skutečným uctíváním – je pouhým produktem přinucující síly a není hodno úcty. Uctívání může být jen tehdy skutečným uctíváním, pokud se děje ve svobodě.

Projekt na povýšení svobody nad uctívání

V našem kulturním prostoru je poměrně dobře znám fakt, že (pseudo)uctívání bez svobody se většinou zdaleka míjí s tím, co je skutečně hodno úcty. V současné Evropě se příliš úspěšně neprosazují snad žádné ideologie vybízející k nesvobodnému uctívání, a to ani v oblasti náboženské, ani v politické či jiné. Naopak, legislativa mnoha evropských zemí zakazuje zakládání, podporu a propagaci hnutí, jež prokazatelně směřují k potlačení práv a svobod člověka. [2]

V naší společnosti se občas objevují spíše tendence opačné, tedy ve jménu svobody jakékoli uctívání odmítat, případně i označovat za něco překonaného a nežádoucího.

Svobodu často považujeme za statek, na nějž má každý člověk jakési automaticky působící právo. Přitom nebýváme příliš ochotni řešit vztah mezi svobodou a hodnotami. Jinak řečeno: Nechceme hodnotit různé jevy, jež někdo vydává za projev svobody. Domníváme se, že pro uchování svobody nám postačí bez velkého osobního nasazení připomínat pravidla:

P1: Svobodný člověk může v rámci platných zákonů činit a myslet tak, jak je mu libo.

P2: Vše, co se děje v rámci zákonů (co pokrývá P1), je stejnou měrou legální.

K těmto pravidlům se pak zejména v poslední době jakýmsi plíživým způsobem snaží vloudit pravidlo třetí:

P3: Vše, co je legální, má stejnou hodnotu. (Je stejně legitimní.)

Na prvních dvou pravidlech se shodne, doufám, většina dnešních Evropanů. Problematické je pravidlo P3. V něm se skrývá tlak na to, abychom toleranci k různým způsobům činění a myšlení zaměnili za rezignaci na hodnoty. V dostatečně pestré společnosti mohu zajisté snadno potkat i takové bližní, kteří vyznávají hodnoty, jež mně osobně nic neříkají, jež jsou mi cizí. Domnívám se, že takové cizí hodnoty (či vztah cizích lidí k nim) mohu často tolerovat. Často ale také zjišťuji, že nemohu tyto mě nekonvenující hodnoty uctívat, jako uctívám to, co je mi drahé. Pravidlo P3 požadující stejnou axiologickou úroveň všech (někým deklarovaných) hodnot nabízí zdánlivě pohodlné řešení: Veškeré uctívání odmítněme jako něco, co je nepatřičné, pošetilé, co se do současné svobodné společnosti nehodí. Takový postoj lze obhajovat různými prohlášeními o korektnosti, neutrálnosti či rovnosti. V praxi ale vede hned ke dvěma nebezpečím.

Zaprvé je to ztráta schopnosti prosazovat a chránit to, co nám je (či kdysi bylo) drahé, na čem je naše společnost založena a bez čeho se nám možná nebude dobře žít. Je docela možné, že dokážeme rezignovat na své hodnoty my, kdo jsme se pravidlem P3 nechali ovládnout. Těžko ale dokážeme přesvědčit i všechny ostatní, aby takovou sebevraždu vlastní kultury či identity spáchali spolu s námi.

Za druhé: I kdyby se do uvolněného prostoru nevnucovala jiná společenství se svými kulturními vzorci a hodnotovými systémy, námi vytvořený svět by se jen velmi těžko dal označit za svobodný. Svoboda zbavená hodnot degeneruje ve svévoli. Výsledkem by byla nejspíše jakási směs anarchie a totality. Anarchie by mohla panovat třeba v hádkách o to, zda se na veřejně přístupných místech mohou koupat lidé v plavkách evropského typu, zda by neměli být při vstupu do vody zcela zahalení, anebo zda lze někde praktikovat naturismus. Totalita by se nejspíše projevila vznikem institucí, jež by kontrolovaly, zda náhodou někdo něco nějak nectí.

Domnívám se, že svoboda může být jen tehdy svobodou, pokud je v ní místo i pro uctívání.

-----

[1] Nechci srovnávat míru utrpení různých lidí či skupin. Dovoluji si jen poukázat na počet obětí, jež dokázal nacismus a komunismus pronásledovat a usmrtit během několika let či desetiletí.

[2] V ČR viz § 403 zák. 40/2009 Sb., trestní zákoník.