Představu, že svoboda spočívá v porovnání předložených alternativ, v jejich uspořádání a ve výběru jakéhosi vítěze, považuji za poněkud problematickou. Zejména od návštěvy severního Finska. (OSaU 2)
Setkání za polárním kruhem
V červenci roku 2005 jsem sed procházel národním parkem Lemmenjoki na severu Finska. Prošel jsem kousek tajgy a tundry v okolí říčky Ravadas a měl jsem v plánu vystoupat na vrchol Joenkielinen. Pak jsem se měl setkat se svými spolucestujícími v nějaké části obce Inari.
V tom roce jsem prožil několik ne zcela běžných změn ve svém životě. Nějak jsem si v mysli spojil výstup na Joenkielinen se završením jedné části svého života, i když k tomu samozřejmě neexistoval žádný „logický“ důvod.
13. července krátce po půlnoci jsem sbalil stan, nasnídal jsem se a vyrazil na Joenkielinen. Na rozhraní tajgy a tundry jsem zjistil, že neumím nalézt pokračování značené cesty. Baterii v GPS jsem měl již vybitou a nechtěl jsem riskovat bloudění. Proto jsem se otočil s úmyslem vrátit se do tajgy a z nedalekého rozcestí dojít do civilizace po značené cestě, po níž jsem před několika dny přišel. Z toho, že vzdávám cíl, který jsem si před cestou vytyčil, jsem neměl radost. Ale nepovažuji se za příliš zkušeného cestovatele a řešení vrátit se jsem vyhodnotil jako rozumné a logické.
V tu chvíli ke mně přišel sob, udělal tělem jakési gesto a pomalu stoupal vzhůru do tundry. Tehdy jsem se dostal do rozpoložení, v němž jsem byl přesvědčen, že mě sob povede, a vydal jsem se za ním. Sob mne skutečně vedl, občas se i zastavoval a čekal na mne. Po poměrně krátké době jsem viděl kůly s oranžovými značkami, takže mé „zbloudění“ spočívalo patrně ve velmi malé odchylce nebo ve velmi velké nevšímavosti. Při troše úsilí jsem nejspíše mohl cestu na Joenkielinen najít i bez pomoci.
Cestou jsem okolí a soba fotil, udělal jsem i snímek soba a sebe samospouští.
Sob mě dovedl až na vrchol. V tundře se cestou občas pásl, ale poslední část cesty vedla kamenitým terénem bez vegetace, takže „účelnost“ činění soba se těžko dala hledat jinde než v souvislosti s mou osobou. Na vrcholu Joenkielinenu se na mne sob zvláštně, dlouze a smutně podíval. Pak se otočil a rychle se vzdálil.
Minule jsem popisoval nečekané chování své feny a skupiny srn. V obou případech trvalo ono konání zvířat nepříliš dlouhou dobu – snad několik minut. U soba, s nímž jsem se v červenci 2005 setkal, šlo také o něco neočekávaného. Tato jeho nestandardní činnost trvala několik hodin.
Hodnocení, volba a CNS
Kdysi kdosi vymyslel následující schéma: Živý tvor při své interakci s okolím vyhodnocuje v určitých okamžicích jakési „podmínky“ a na základě výsledku této vnitřní činnosti následně nějak koná.
Schéma se velmi dobře ujalo a někdo další k němu přidal rozdíl mezi člověkem a zvířetem: U zvířete je prý toto vnitřní vyhodnocování řízeno pudy, instinkty, případně navíc i získanými vzorci chování, jež vedou k uspokojování potřeb. U člověka přistupuje dále jakási „racionální analýza“, jež dokáže od pudů, instinktů či tužeb po uspokojení abstrahovat a „zvířecí“ úroveň v tomto rozhodování „překonat“. Někdy se pak svoboda definuje tak, že tohoto vnitřní „rozhodování“ ovlivňují nejen vnější podmínky a vnitřní ustrojení tvora, ale že do tohoto procesu vstupuje i cosi, co bývá označováno jako tvorova „vůle“. Proto se občas místo jednoslovného pojmu „svoboda“ užívá sousloví „svobodná vůle“.
Připouštím, že určitá jednání se někdy mohou jevit jako výsledek výběru z „daných“ možností. Dejme hladové zvíře na rozcestí, kde jedna z cest vede viditelně k potravě a druhá nikoli. Zvíře se vydá první cestou. „Vědecky“ lze pak testovat případy, kdy druhá cesta povede třeba k naříkajícímu mláděti, a zvíře bude „volit“ mezi („sobeckým“) nasycením a („altruistickou“) záchranou mláděte.
Na základě takových pokusů lze jistě odborně popisovat neurofyziologické pochody a chování pokusného zvířete pak „vědecky vysvětlovat“.
Podobným způsobem se samozřejmě dá zkoumat i centrální nervový systém člověka. A některé typy experimentů jsou v jistých kruzích již dlouho dobře známé, například tzv. Libetův experiment [1] a jeho modifikace.
Dejme pokusné osobě úkol „svobodně“ mačkat tlačítka, hýbat pákou nebo vybírat obrázky a „povinně“ hlásit okamžik, kdy se k daným akcím rozhodla. Pokud je přitom mozek pokusné osoby zkoumán pomocí EEG, MEG nebo funkční magnetické rezonance, lze „vědecky“ zjišťovat [2], o kolik sekund byl pokyn z mozku vydán dříve, než si pokusná osoba svou volbu „uvědomila“.
Protože nemohu u případného čtenáře vyloučit ochotu k získání určitého vhledu do mých úvah, uvádím raději již zde, že podstatu svobody (či vůle) s takovými rozhodovacími algoritmy nespojuji. Dokonce jsem v pokušení napsat, že jsem se od pohledu na svobodu jako možnost volby mezi alternativami osvobodil.
Vede mne k tomu vlastní zkušenost. Za prvé: V situacích, jež jsem podle mého soudu řešil svobodně a v nichž jsem této své svobodě přikládal význam, jsem se nesoustředil na provádění analýz, nevytvářel jsem si seznamy důvodů „pro“ a „proti“, nepřiřazoval jsem takovým důvodům žádné váhy a neprováděl jsem žádné výpočty. Za druhé pak se domnívám, že lidský život se nevejde do schémat, jež jej redukují na střídání činností trojího typu, a to nejprve „příjem vjemů“ z vnějšího prostředí, následně vnitřní „vyhodnocování alternativ“ a poté „ven směřující akce“. (Model S – O – R v neobehaviorální psychologii a v teorii sociálního učení.)
Aby nedošlo k nedorozumění: Netvrdím, že pocit absence (vědomého) porovnávání vylučuje porovnávání skryté. Nepolemizuji s poznatkem, že lidský mozek funguje mimo vědomou úroveň i na úrovni nevědomé, ani s názorem, že se na nevědomé úrovni někdy něco nějak vyhodnocuje a vybírá. Nejde o to, zda se některé procesy v mozku podobají strukturovanému příkazu IF – THEN – ELSE počítačového programu. Nejde o to, nakolik takové pochody umíme či neumíme popsat. Jde o to, že svobodu lze nazírat jako cosi, co není odkázáno na podobné procesy ve vědomí a nevědomí. Svoboda se může projevit i tam, kde jsou (předpokládány) porovnávání a výběr volby. Ale podle mne působí také (a možná zejména) jinak.
-----
[1] Havel Ivan M.: Hra na čas a svobodu; https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2005/cislo-4/hra-cas-svobodu.html
[2] Havlíček Ondřej: Filosofický problém svobodné vůle ve světle vědeckých poznatků; http://nb.vse.cz/kfil/elogos/mind/havlicek13.pdf, str. 5 – 9
