Fyzikální nahodilost a prožívaná svoboda

Modely připouštějící různost časového vývoje a proti tomu prožívaná svoboda (či pocit svobody) jsou různé věci. Jejich vzájemná podmíněnost nemusí být zřejmá. (OSaU 3)

Problém možnosti nenastalého

Tvrzení, že „opravdu svobodné“ je pouze takové jednání, při němž dochází k výběru jedné z „nejméně dvou realizovatelných možností“, je značně diskutabilní. Již proto, že reálnost nevybrané možnosti nelze ověřit. Dichotomie „determinismus – nahodilost“ je konstrukt lidské teorie, týká se hlavně modelů dějů fyzikálních, kde jsou zkoumány vazby mezi veličinami. Takové vazby bývají buď jednoznačné (klasická mechanika) nebo pravděpodobnostní (Heisenbergův princip neurčitosti). Aplikovatelnost takové dichotomie v otázkách společenských věd není ani jednoduchá ani zřejmá.

Dvojice jevů „nesvoboda – svoboda“ se naopak dá sotva aplikovat na fyzikální veličiny. Jde o dvě opačné charakteristiky či celou škálu, jež se týká života, nebo možná „prožívání“. Spíše než s nahodilostí neživého (fyzikálního) světa ji lze spojovat s pojmy jako zodpovědnost, riziko nebo hodnota.

Vztah svobody k nahodilosti (náhodnosti, neurčenosti, nedeterminovanosti) může být pojímán rozličnými způsoby, ale těžko lze obsahy a rozsahy obou pojmů prostě překrýt a ukázat, kde, jak a zda vůbec jeden přesahuje vně druhého. Podobně je to (při užití opačných pojmů) s určeností (daností, determinovaností, kauzalitou v absolutním smyslu) a s nesvobodou.

Různost možností ohledně vztahu svobody a (in)determinismu samozřejmě není mým objevem. V odborné terminologii se spojení deterministického pojetí světa (názor, že vše, co „je“, je „nutně“) a svobodné vůle člověka nazývá kompatibilismus. Indeterministickým zastáncům svobodné vůle se říká libertariáni. Kompatibilismus a jeho alternativy [1] znázorňuje tabulka na následující straně. V ní je asi přirozené předřazovat otázku po determinismu (záhlaví řádků) otázce po svobodě (záhlaví sloupců).

Možnost „¦ ? ¦“ v třetím řádku vyjadřuje upuštění od předřazování otázky po determinismu, „uzávorkování“ takové otázky (po vzoru fenomenologického uzávorkování noumena předřazovaného fenoménu), případně její deaktivaci odpověďmi typu „nerozhodnuto“, „nerozhodnutelno“ či „nepodstatné“.

V některých textech je místo adjektiva „přísný“ [2] z obrázku 1 užíváno slov „tvrdý“ [3] nebo „silný“ [4].

(Poznámka: Pole „Sk/LK“ jsem si dovolil doplnit z vlastní „svobodné vůle“.)

Problém záměrnosti

Při povrchním pohledu se může zdát, že ve snaze o „definici“ svobody mají libertariáni před kompatibilisty určitou výhodu. Libertariánská definice svobody by totiž mohla znít tak, že svobodné jednání spočívá v možnosti výběru z nejméně dvou různých „alternativ reality“. Kompatibilisté s různými alternativami reality nepočítají, proto se při definici svobodného konání většinou odvolávají na záměrnost, racionální deliberaci nebo absenci donucení.

Podle mne jsou ale oba pokusy o definici svobody problematické. Libertariánům těžko může stačit jakýkoli výběr z možných variant, protože pokud by byl výběr nezáměrný, nedala by se svoboda odlišit od nahodilosti. Kompatibilisté (případně i se záměrností počítající libertariáni) pak mohou docela snadno nahlédnout, že záměrnost a deliberace (tj. úvaha či rozhodnutí) jsou pojmy podobného typu jako svoboda, donucení je zase pojem spjatý s negací či potlačením svobody. V definici těchto pojmů by patrně bylo potřeba se na svobodu nějak odkazovat a ocitli bychom se v definičním kruhu.

Zdá se, že kompatibilismus a libertariánství (dvě pole v obrázku 1) problematiku svobody nepokrývají zcela a bez problémů. Jejich alternativou však nemusí nutně být odmítnutí svobody a přechod do pravého sloupce obrázku 1 s adjektivy „přísný“. Možná by mohl být hoden pozornosti i takový pohled, jenž nazírá svobodu jako fenomén nezávislý na otázce po platnosti determinismu. Protože tento náhled nečiní svobodu závislou na informaci o počtu různých alternativy budoucnosti a o reálnosti jejich výběru (a také z důvodu omezenosti mé fantazie a kreativity v oblasti tvorby slov), dovolil jsem si jej nazvat „skorokompatibilismem“ nebo „lehkým kompatibilismem“. V obrázku 1 jde o pole „Sk/LK“. Asi méně krkolomný by byl název „semikompatibilismus“. Ten ale již použil John Martin Fischer pro uznání morální odpovědnosti bez ohledu na existenci svobody.

Problém se spočetností a odděleností

Kladení podstaty svobody do výběru z možných alternativ je podle mne problematický počin, ať již se v sousloví „možné alternativy“ spojujeme adjektivum „možné“ s možností praktické realizovatelnosti (jak ji zjišťovat?), se schopností si alternativu „představit“ (jaké meze dát fantazii?) či s nenalezením sporu při modelování reality nějakou teorií matematicko-logického typu (jak modelovat něco takového, jako je svoboda?).

Dále model, jež počítá s rozhodováními v izolovaných bodech časové osy a s konečným (případně spočetně nekonečným) množstvím alternativ v každém z těchto bodů, není určitě jediným možným modelem. Lze si představit i model, v němž rozhodovací „okamžiky“ a jednotlivé „alternativy“ tvoří buď nespočetné kontinuum, nebo se rozplývají do nějakých fuzzy struktur.

Zejména pro oblast emocí je spojitost snadno představitelná. A to nejen pro intenzitu cítění a prožívání, ale i pro přechody mezi variantami a typy. Jestliže pak kontinuum jako model nějakých jevů v mysli připustíme, stanou se úvahy o porovnávání, vyhodnocování a vybírání dosti nejasnými. Proces vzniku volby by mohl paralyzovat třeba i takový ryze matematický problém, jako je platnost axiómu výběru.

Dalo by se namítat, že i kontinuálně prožívané vnitřní stavy vyústí navenek v určité volby mezi alternativami, jejichž počet není nespočetný. Tak tomu patrně skutečně bývá. Je ale otázka, zda i „volba“ toho, jak budu určitou situaci prožívat, nakolik budu případné těžkosti brát jako výzvu pro své lidství a nakolik si budu naopak zoufat, nemá co činit se svobodou. A zda právě takové „volby“ postojů, prožívání či hodnocení nemohou působit na osobnost „volitele“ i na jeho okolí a zda nemohou podstatným způsobem ovlivňovat jeho i jeho bližní.

Pro svou vlastní osobu si odpovídám, že mohou. A domnívám se, že pro ony „volby“ postojů nelze předem vytvářet konečné, ba ani spočetné seznamy možností.

Zde se snad ukazuje něco podobného kontinuu, navíc nejspíš s problematickými možnostmi uspořádání a s nejasným počtem dimenzí. A možná se zde ukazuje ještě i něco dalšího a zcela jiného než nespočetné kontinuum. Totiž život sám.

-----

[1] Shadlen Michael N., Roskiesová Adina L.: The neurobiology of decision-making and responsibility: Reconciling mechanism and mindedness; http://journal.frontiersin.org/article/10.3389/fnins.2012.00056/full

[2] Šimáčková Kateřina: Svobodná vůle z pohledu experimentální filosofie: Mezi kompatibilismem a inkompatibilismem; http://is.muni.cz/th/262593/ff_m/Diplomova_prace.pdf, str. 9

[3] Havlíček Ondřej: Svobodná vůle a přístup k informacím o vlastních intencích; http://www.ondrejhavlicek.com/docs/2012-11-07_Havlicek_DP_Svobodna-vule.pdf, str. 7

[4] V jistém smyslu Brinzanik Dušan: Živé tělo jako pramen svobody; https://is.cuni.cz/webapps/zzp/download/120064572, str. 22