Po stopách zlatokopů

Na 1. srpna jsem si naplánoval výlet do hor u Zlatých Hor. Nemám moc rád túry a vlastně ani turistiku jako takovou. Rád ale navštěvuji hrady a zříceniny, zámky a podzámčí. Ze všeho nejraději však chodím po stopách lidské činnosti na místech, která jsou dnes zarostlá travou a stromy. Takovým místem je Hornická stezka ve Zlatých Horách. Představa, že na těchto místech před sedmi sty lety kypěla horečná činnost, mě naplňuje pokorou ve všem, o co v životě usiluji. Jednou na všem bude růst tráva.

V úterý na mě skočila angína, ale výlet byl naplánovaný dopředu a kamarád Petr stejně jel do Zlatých Hor, tak jsem si řekl, že angína dospělého chlapa nezabije, v nejhorším případě nepůjdu naučnou stezku celou. Otočit se a vrátit do města můžu vždycky.

Zlaté hory jsou typickým pohraničním městem. Před 140ti lety zde žilo dvakrát více obyvatel než dnes. Poměr mezi Čechy a Němci se až do odsunu pohyboval kolem 1:50. Náměstí leží v nadmořské výšce 390 m. Bylo 14:30. Ještě svěží jsem si vyfotil farní kostel Nanebevzetí Panny Marie a vyrazil po stezce.

První zastávkou byla rýžoviště zlata Jíloviště. Rýžování zlata je nejstarší způsob jeho těžby. Na rozdíl od Klondiku ve Zlatých horách se rýžovalo na svazích hor, vysoko nad úrovní vodních toků, v umělých nádržích.

Po třech kilometrech jsem dorazil k Měděné štole v nadmořské výšce 515 m. Kromě měděné se v naučné stezce můžeme setkat ještě s olověnou štolou. U měděné štoly se hornická stezka napojuje na kalvárii a stezku k poutnímu místu Panny Marie Pomocné.

Po vytěžení údolí postupovali zlatokopové postupně výš a výš po svazích nabohacených zlatem až k místům, kde se zlaté žíly přibližovaly k povrchu a odkud deště splavovaly zlato do údolí. I zde se používalo rýžování. Do umělých nádrží a kanálů byla voda vedena 800metrovým kanálem z údolí pod kostelem Marie Pomocné. Zajímavostí je, že v nádržích a kanálech majitelé chovali ryby a k právům horníků patřil bezplatný rybolov pro vlastní potřebu. Důl Marie Panny Pomocné ve výšce 605 m je jediným místem v okolí, kde se těžily křemenné žíly. Vejčité štoly připomínají, že se zde používalo staré techniky „sázení ohně” neboli zapalování hranic u stěny a následné lámání popraskané rudy. Často uváděné polévání vodou je pouze mýtus. Do zakouřených štol horníci nemohli vstupovat a skála mezitím vychladla. Hornickou stezkou provádí velmi dobře zpracované informační desky autorů Josefa a Viery Večeřových. Dnes jsou doly chráněnou kulturní památkou a významným zimovištěm netopýrů.

Za celou cestu jsem nepotkal jediného člověka. Věděl jsem, že se blížím k poutnímu místu, o to víc mě překvapovala moje samota. Ačkoliv v častých úsecích, kde se stoupání blížilo 45°, mi bylo zcela jasné, proč. Když mezi stromy začaly probleskovat bílé stěny poutního kostela postaveného v roce 1996, začaly ke mně doléhat také radostné hlasy. První, co jsem uviděl po vystoupení z lesa, bylo parkoviště plné aut a několika autobusů. Rozjívené dívčí hlasy patřily skupině polských jeptišek středního věku pobíhajících mezi kostelem, rozcestníkem a autobusem. Kostel leží v nadmořské výšce 725 m. Krásný kostel s krásným výhledem. Ale cesta vedla však dál do kopce.

Po šesti kilometrech ze zlatohorského náměstí a pěti stech metrech od poutního kostela jsem dorazil na vrchol Výr s nadmořskou výškou 795 m. Ze zalesněného vrcholku nebylo nic vidět, a tak jsem pokračoval, tentokrát poprvé z kopce dolů. Bylo půl páté. Tady jsem také opustil Hornickou stezku. Ke zřícenině hradu Edelštejn jsem mohl jít buď 6,5 kilometru po Hornické stezce se zastávkami Hřeben, Starohoří, Olověná štola a konečně Edelštejn (s nadmořskou výškou 974 a 736 m mezi Hřebenem a Starohořím), nebo po modré značce 1,5 kilometru z kopce. Volba byla jasná.

Hrad Edelštejn v nadmořské výšce 685 m. byl strážním hradem na kupecké stezce a ochranou zlatých dolů a rýžovišť. Pochází pravděpodobně z druhé poloviny 13. století a zbořen byl kolem roku 1467 vratislavským biskupem Joštem z Rožmberka, který jej dobil nad Janem ze Žerotína, kterému jej přenechal Jiří z Poděbrad. Z hradu byl daleký rozhled do kraje navazující roviny na polské straně hranic.

Jen o pár desítek metrů níže je horní stanice lanovky místního rekreačního areálu. Lanovka byla v provozu a za více než půlhodiny mého sestupu podél její trasy po hraně sjezdovky svezla dva postarší páry. Horní stanice leží ve výšce přibližně 635 m.n.m. a spodní pak kolem 500 m. To už jsem však vcházel do města a kolem dětského sanatoria Edel dorazil na náměstí úderem šesté hodiny. Díky nadmořské výšce a lesům nebylo slunce za jasného dne nepřítelem. Příště si lépe přečtu výškové kóty na turistické mapě, až budu plánovat procházku. 5,5 kilometru s převýšením 400 metrů na vrchol kopce Výr a 6 kilometrů zpět je pro netrénovaného člověka s nadváhou přeci jenom trochu moc turistiky na jedno odpoledne.