Nikoho nepřekvapí, že k výkonnosti extraligového fotbalisty vede dlouhá cesta od žáčků přes dorost. Ale kdekdo očekává, že víra bude něco jednoduchého, co se rozdává nebo dokonce vnucuje, a tak stačí říci „Tak jo, já budu věřit“, a otevře se nám přímá linka k Bohu a zázrakům. A pokud to nefunguje, je to nějaký podvod, a Bůh vůbec neexistuje, a kdo říká něco jiného, je buď podvodník, nebo slaboduchý idiot.
Východní filozofie a náboženství učí, že k sjednocení s Ideálem, ať již je vnímán jako bůh nebo třeba vesmírná energie, je bezpodmínečně nutné mnohaleté, spíše celoživotní, usilovné cvičení. Ale od Křesťanství se požaduje okamžitá demonstrace zázraků. A přeci i zde platí, že k dokonalému pochopení a realizaci učení Ježíše vede mnoholetá cesta přes pravidelné modlitby, dodržování přikázání a víru v konečný úspěch.
A nakonec ani to není zárukou úspěchu. Snad každý kluk chtěl někdy být profesionálním fotbalistou. Mnozí hrají a trénují léta, ale dostanou se třeba jen do divize nebo okresního přeboru. Dostatečné pro radost, méně pak, pokud to dělají ze ctižádosti. Stačí špetka talentu a roky usilovného tréninku.
Co vědí ti, kdo povýšeně zesměšňují víru v jednoho Boha, o usilovném tréninku? Když si přečtou pravidla fotbalu a pár let budou v sobotu koukat na zápasy, možná budou znát jména hráčů a třeba ocení i techniku. Ale v žádném případě nepochopí jak přihrát přes půl hřiště spoluhráči přímo do běhu, natož aby to sami dokázali.
Sebelepší pasívní znalost teorie nikomu nezprostředkuje pocit, jaký zažívají hráči při vítězném zápase nebo věřící při modlitbě. A to pomíjím, že většinu hlasitých kritiků kteréhokoliv náboženství ani zdaleka nelze podezírat z dobré znalosti daného učení.
A tak méně kritizujme a více cvičme to svoje, v čem chceme být dobří.
