Jsou snad politici Nietzscheho nadlidé, pro které neplatí morální pravidla ani zákony? Oni si to zjevně myslí. To jejich udivení bylo tak výmluvné: „To je přeci normální způsob politického jednání?! Na tom přeci nemůže být nic špatného?!“
„Co je dovoleno bohovi,…“ říkal nám jinými slovy ještě-stále-premiér Nečas. Ale neměla by pro politiky platit naopak pravidla přísnější, než pro „obyčejné“ lidi? Nic proti politickému vyjednávání. Ať politici nabízí za ústupky ale něco, co jim patří, a ne veřejné zdroje, které mají spravovat. Kdyby se ředitel firmy hájil před majitelem slovy: „Já jsem potřeboval, aby mi ten člověk nepřekážel, abych zůstal ředitelem, tak jsem mu slíbil, že mu budete platit rentu.“ Jenže dávat z cizího je stále ještě krádež.
Nečas jako předseda ODS může nabízet pouze vnitrostranické pozice. Místopředsednické, tajemnické,… cokoli, co strana sama platí (byť převážně z veřejných zdrojů za volební výsledky, ale budiž). To je naivní nápad, co?! Do politiky se přece chodí kvůli výnosným trafikám a ne kvůli neplaceným stranickým pozicím. (Čest vzácným výjimkám.)
Ale mnohem více než očekávání jiného zacházení ze strany politiků mě děsí množství lidí, kteří jsou ochotni připustit, že na politické vyjednávání by nemusela platit stejně přísná měřítka jako na ostatní společnost. Sami si tu vytváříme novou šlechtu v tom nejhorším slova smyslu, nové duchovenstvo náboženství Kleptokracie.
