Děčín – cesta do minulosti a zpět

Do Děčína nejezdím tak často, abych mohl říci, že se tam vracím. To město je spíš příležitostný flirt než stálá milenka. Alespoň se neokouká. Tuhle jsem si tam zaskočil na nějakou akci a znovu podlehl jeho kouzlu.

Když jsem býval student, přijížděl jsem do Děčína vlakem z Prahy a prošel pak celým městem až k nemocnici. Teď sice jezdím autem, ale cestu od továren přes nábřeží na Kamenickou si vždycky projedu dvakrát. Poprvé hladově, podruhé skoro krokem.

V listopadu se brzy stmívá, tak jsem pospíchal na vyhlídku, abych to stihl za světla. Vždycky nejdříve zkontroluji nový most, jestli je na svém místě. Nevadí, že jsem před pár minutami po něm jel zpátky k továrnám, abych si užil druhou cestu po nábřeží. Nevadí. Seshora vypadá jako stuha položená přes řeku. Nový most spojuje svými křivkami oba břehy jakoby nevědomky. To ten starý, ten pod skálou, to je ocelová přezka vojenského kabátu.

S Pastýřkou skálou se díváme z očí do očí. A mezi námi odchází z ulic den a nastupují hlídky světýlek v pravidelných rozestupech. Mám rád ten okamžik, kdy v šeru mizí detaily a nové stavby jsou nahrazovány fantazií a vzpomínkami. Ve tři čtvrtě na pět už je skoro tma. Takhle se cestuje v čase. Vzduch byl stejný jako před dvaceti lety, když jsem se díval na své gymnázium. Když kolem něj procházím dnes, už není tak úplně moje. Dnes patří jiným, a tak to půjde generaci za generací.

Ze zvyku se podívám na balkon na rohu nejbližšího domu, jestli někoho nezahlédnu, abych třeba zamával. Ale už roky jsem tam nikoho neviděl. Támhle v té ulici bydlel kamarád, než se oženil a přestěhoval. Sem jsme chodívali na gymnastiku a někde vzadu za kolejemi už jen tuším střechu, pod kterou se ukrýval náš judistický sál. Taneční. To se musím trochu naklonit přes zábradlí. Když ho podruhé od války natírali, právě jsem maturoval. Ale co, mám rád patinu.

Je to zvláštní místo, tahle vyhlídka nad Děčínem. Vždycky na mě působilo, jako bych tam byl naposledy. Jako bych se už nikdy neměl vrátit. O to víc vdechuji vítr od jihu. O to déle se chci zastavit pohledem na každém známém místě. Ale nejde to. Jako v zenové zahradě se zrak nikde dlouho nezdrží a utíká od minulosti do nekonečna.