S proudem si plout

Byly doby v mém mládí, kdy jsem měl potřebu provokovat své okolí. Oblečením, řečmi, postoji. Dělal jsem to záměrně abych na sebe upozornil.

Upozornil hlavně slečny. „Mladost, radost,” se říkávalo. Dnes asi také mnohdy provokuji. Bosými nohami, dlouhými vlasy, oblečením, na které jsem si jako na pohodlné zvykl. Bosý chodím protože mi bosé nohy dělají dobře na mé kolena, věci spojené s Tibetem, Čínou, ty jsou zase pohodlné a příjemné na nošení. Hedvábí, bavlna. Kapuce u mikin a barvy. Vždy jsem měl rád střízlivé barvy a najednou mi nevadí trochu „rozjásaný vzor.”

Jako bych se nějak uvolnil. Chodím tak, protože je mi příjemně. Nikoliv abych provokoval. Vlastně, když s se tak zamyslím, tak se lidé, tedy i muži v dobách dávných rádi oblékali do oblečení pestrých barev. Devatenácté století, jakoby nastolilo pravidla slušného oblékání.

Jsou ženy, které mají rády muže v tmavém obleku. Svět přebírá, Čínu i Indii nevyjímaje, západní styl oblečení. Což je mi docela líto. Miluji pohled na ty pestře oděné ženy a muže v těch vlajících oděvech, co chrání před vedrem a zároveň jsou pohodlné a krásné. Zřejmě jsem si na sklonku života rozhodl té krásy a pohodlí užít na vlastní kůži.

Povídám si občas s klienty o zajímavých věcech. Třeba o tom jak si po kouskách užívat života. Začít trochu chodit, trochu relaxovat, trochu něco vynechat, nebo si trochu něčeho přidat. Měl jsem jednoho takového skeptického, ale použil jsem příklad s mytím. Ptal jsem se, co se stane, když se přestane mýt? Odpověděl, že dřív nebo později se mu lidé začnou vyhýbat.

Takže mu došlo, že někdy opravdu stačí málo a život se může změnit zcela zásadně. Myji se, nesmrdím, neurážím lidi kolem sebe a najednou se mohu stát docela vyhledávaným člověkem. Používám tuhle metodu s úzkostnými lidmi, kteří jsou díky své úzkosti nedůvěřiví, chtějí bezpečí a jistotu. Konečně tu chceme všichni. Ale úzkostní lidé touží po naprostém bezpečí a jistotě.

Ovšem, když se pokusí o něco málo riskantního, třeba jen pozdravit slečnu, na kterou si za jarních časných rán myslí, tak pomalu získají odvahu aby ji jednou oslovili. Bohužel, jen málokterá slečna chce čekat, až získá chlapec odvahu. Ale někdy se to sejde tak, že ona něco udělá sama. Třeba požádá o pomoc. Dá mu tím najevo, že je k něčemu.

Naučil jsem se vnímat lidi, kteří mne žádají o pomoc, jako lidi, kteří mne nechtějí jen využít, ale jako lidi, co mají důvěru v mé schopnosti. Považují mne tak za kompetentního. Úzkostní lidé mají tohle většinou obráceně. Vnímají žádost o pomoc od druhých lidí, jako zneužívání sebe sama.Což pochopitelně může být. Ale ne vždy a ne tak často, jak si mnozí myslí.

Na druhou stranu, zas příliš sebevědomí lidé s velikou mírou riskování, mají problém nevyhovět. A přitom stačí zase málo. Jen nekývnout na vše. Naučit se rozeznat, co je pro toho žádajícího nutné a co stačí sám. Na druhou stranu, ti věčně pečující, mají ze svého pečování svůj zisk. Jsou oblíbená, obdivováni a někdy litování, jak jsou lidé nevděční.

Inu i tady vše po troškách. Někde ubrat, někde přidat. Když mi někdo řekne, že není čas, neb život je boj, vyprávím mu, jak jsem kdysi zápasil. Zápas řecko-římský a volný styl. Týden jsem trénoval, jak nejlépe jsem uměl, podle tehdejších znalostí a v neděli nastoupil na utkání, které, když jsem vyhrál na lopatky trvalo přesně ten čas, co jsem potřeboval k vítězství, nebo tehdy to bylo třikrát tři minuty, devět minut dohromady. K vítězství či prohře.

Jinak jsem žil, pracoval trénoval a život tehdy ani dnes nebyla boj ani hra. Žijeme okamžik za okamžikem a jen někdy musíme o něco usilovat, bojovat, nebo přemáhat. Vlastně jsem ve svém mládí podřizoval svůj život, kvůli těm devíti minutám, kdy jsem bojoval. Pak už se mi nechtělo podřizovat život něčemu takovému zbytečnému, tedy pro mne, jako je vrcholový sport. Někdy mi lidé říkají, že jsem bojovník. Neberu tohle označení jako kompliment.

Nebojuji. Ani s druhými ani se sebou. Od určité chvíle jsem pochopil, že není nutné se sebou i s druhými bojovat, ale spíš si dávat pozor, abych se sebou i těmi s druhými vyšel a uměl něco ubrat, něco přidat. A pak si žiji podle svých představ a dokonce ty své představy nemusím ani hájit, ani o ně bojovat. Pouze si žít jen tak. Jo jo.

1. Tak se mi zdá, že dost písku v botách mám,
a taky puchýřů z cesty bůhví kam
proto se ptám, nejsem blázen náhodou,
co takhle boty zout, bosý k řece jít a plout.

R: S proudem si plout řekou Otavou,
s proudem si plout s nebem pod hlavou,
s proudem si plout tam kam břehy jdou
někam vandrujou a mě nepozvou.

2. Tak se mi zdá, mám už víc než dost zápasů
při nichž nachytám vítr do vlasů,
proto se ptám, co tak plášť si rozepnout
a místo proti proudu jít chvíli s proudem plout.

R: S proudem si plout aspoň pro jednou,
s proudem si plout jenom s ozvěnou
s proudem si plout jen tak se nadechnout
pro tento krát všechno vyháknout a jen plout.