Příběh o modlení ve dvanácti kostelech

Slyšel jsem vyprávění o dceři, kteří obešla dvanáct kostelu, aby se modlila za svého nemocného otce. Vyprávěl ten příběh její známý, jemuž ten příběh byl k smíchu. Mě ne, mě se ten příběh z nejrůznějších důvodů líbil.

Ano mnohým lidem bývají tyto příběhy pro legraci.Dovolávají se logiky, logického střízlivého myšlení. Očekávají, že události půjdou logicky, lidé se budou chovat logicky aniž by si všimli, že logický svět, logické události jsou jen malou množinou v  nelogickém světě.

Baví se nad prostotou takto uvažujících a vůbec si neuvědomují, podobně jako onen chlapec, že rituály patří neodmyslitelně k životu. Psychoterapie je disciplína plná rituálů. I když se mnozí terapeuti pokoušejí z ní udělat exaktní záležitost, nevede se jim to.

Všichni máme nějaké rituály, které dodržujeme, které nás uklidňují, dávají smysl našemu konání. Rituály nám pomáhají se odpoutat, soustředit, zklidnit, uvědomit si sounáležitost s ostatními lidmi. Křižujeme se, modlíme, zaříkáváme, klepeme na zuby, dřevo, najdeme-li minci popliveme pro štěstí, zpíváme společně. 

Proklínáme, dokonce vlastní děti, přejeme zdar a zdraví a doufáme, že to zlé se k tomu zlému vrátí. Stejně jako dobré. věříme na Boží mlýny, nebo karmanový zákon, ačkoliv nemáme pro tuhle víru žádná exaktní data. Máme radost, pokud potkáme někoho pro nás příjemného, když se vydáme z domova, kupujeme si auta jistých barev a mohl bych pokračovat.

Vším tím se pokoušíme ovlivnit štěstí, náhodu, osud. Věříme, že psi dokážou rozeznat dobrého člověka a necháme aby pes nám vybral partnera. Jak jsem se v jednom blogu dočetl Věříme, že jednou nás potká zatím nijak neidentifikovatelné štěstí, dáváme na pocit při setkání, aniž bych měli nějaký logický důvod se tomu člověku přiblížit, či vyhnout.

Vrátím se k oné dívce, co obešla těch dvanáct kostelů a modlila se za zdraví svého otce. Z mého hlediska je její činnost stejně „komická,” jako prosté přání všeho nejlepšího. Stejně tak je „komické,” proklínání. Oboje někdy podle mnohých funguje a někdy podle mnohých nefunguje. Přesto tak činíme.

Její víra ji pomáhá se zklidnit, věřit, že udělala, co mohla, pokud není lékařka a nemá žádnou jinou možnost jak svému otci prospět. Pokud se člověk zklidní, má možnost působit na druhé svým klidem. Klidně vyslechne, klidně ukáže na možnosti, která ta situace dává. Někomu pomáhá jen samotné vědomí, že někdo takový rituál pro nás vykonal. Samotné vědomí, že se za nás někdo modlí. 

Všichni víme, že výhra v loterii je z určitého hlediska hodně nepravděpodobná, přesto jsou lidé, co vyhráli velké peníze v loterii, proč zrovna oni a ne někdo jiný není jasné, stejně tak jsou lidé, kteří přežili klinickou smrt, tam kde přežití bylo vysoce nepravděpodobné a uzdravili se z nemoci, ze které se většina populace neuzdraví a zemře na ni. Děje se tak.

Lékař řekne „spontánní uzdravení.” Alternativní léčitel řekne, „díky detoxikaci, víře v metodu.” Opět velmi málo pravděpodobně, leč děje se tak. Ti i ti mají jen víru, nikoliv fakta, nebo fungující logiku.

Chodí ke mě dáma, která trpí bipolární poruchou. Přes mé nabádání, aby brala medikaci, mi tvrdí, že se její potíže zmírnily natolik, jen díky povídání se mnou, protože ona má dojem, že samotné vyslovení těch potíží a můj obvyklý terapeutický rituál ji zklidňuje natolik, že léky nepotřebuje. Poslouchá se její tvrzení hezky, ale jako výhradní léčebnou metodu bych to lidem s bipolární porucho nedoporučil.

Rituály, i ty pověrčivé, pokud nepřesáhnou jistou míru, mají ten smysl, že dělají člověka člověkem. Pokud někdo má potřebu přibít na práh, či pověsit na zeď podkovu, nepřijde mi to nijak k smíchu. Onen rituál dodá tomu člověku, jak už bylo řečeno určitou nadějí, tedy i klid spojený s nadějí. Nakonec i Písmo říká. „Láska, víra a naděje.”

Neberu lidem jejich „pověry,” protože jim nechci brát jejich nadějí. Jejich strach z neuskutečnění nějaké lehké pověry, může napáchat mnohem více škod, než samotný pověrečný akt.

Modlím-li se pokaždé, když vyjdu z domova, má to více důvodů. je to můj rituál, který mi poskytuje naději a zároveň víru, že pokud modlitbu plním jak chválu Bohu a zároveň službu, pak dělám věci tak jak mám. Mám zkušenost, pokud dělám věci tak jak mám, pak se mi většinou v životě vede dobře. A pokud se mi dobře nevede, mohu zkoumat, co nedělám jak mám. Jo jo.

PS: Onen otec té dívky  se uzdravil, a ten chlapec se ptal: „A jakou to má souvislost s tím modlením po kostelech?” Řekl jsem mu: „Pro tebe žádnou, pro ni a jejího otce veškerou. Ty jen nerozumíš a nechápeš.” A to je asi na tom příběhu to nejdůležitější.

Písen o jednom z nejdůležitějším lidském rituálu. Rituálu loučení. Kdo se nerozloučí, nikdy vlastně neuzavře něco hodně důležitého.