Pomalu otevřené oči

Čas od času si uvědomím, jak diskuse na skupině ovlivňují moje úvahy. Poslouchám klienty, někdy řeknu, na co myslím, někdy si nechám své postřehy třeba až do blogu.

Občas se mi spojí několik skupin, které měly podobný průběh a obsah právě do zamyšlení o tom, co je v životě důležité pro mne samotného. Jak stárnu, zjišťuji, že toho není zas až tolik, ale na druhou stranu, tolik toho neubylo. Být milován, přijímán druhými lidmi, žít ve svobodě, dostávat jasné informace od druhých lidí.

Byly doby, kdy mne strašně rozčilovaly některé ženy, které se mnou hrály hru na lásku, abych se časem dozvěděl, že ony vlastně nic nechtějí, jen tak se bavit. Když jsem začal zjišťovat jak to ve skutečnosti s tím vztahem vůči mně je, začaly se vykrucovat, doporučovat mi jiné ženy, případně mě vychovávat.

Dnes by mne něco takového ani nerozčílilo. Pochopil bych, že si rády hrají, rády balancují na hraně, ale spíš než na hraně, tak těsně před hranou, chtějí být obdivovány, milovány, ale nechtějí se cítit ničím vázány. Rády přijmou, nic nedají. Jsou takové jaké jsou.

Moji klienti tyhle potíže často řeší. Chápu je, že je obtížné se smířit s tím, že láska není vždy přijata, že se cítí trapně, když zcela jasně vyjeví své city a místo jasné odpovědi se jim dostane například výchovné rady, že se o ně zajímá nějaká jiná žena a ony mu ji z celého srdce přejí. Na lásce je nepříjemné to, že ji cítíme i vůči lidem, kteří ji neocení. Mnohdy se cítí ji otravováni, i přesto, že dost dlouho ji rádi v rámci jakési své ješitnosti přijímají.

Být milován, obdivován je příjemné, jak už bylo řečeno, ovšem jen do doby, kdy nastane lámání chleba. V okamžiku, kdy ten poskytující, otáže se: „Dávám, co dostanu já?” Údiv, že by ten druhý také něco mohl chtít. On má přeci jen dávat, ne chtít. Pamatuji dámu, která vždy, když měla něco dát, řekla, že ona si nenechá rozbít to stávající, co má. Aby, když se klient vzdálil, udělala vše aby ho dostala zpět. I přesto, že se dost dlouhé úseky tvářila, že ona nic nechce. Ale jen tvářila.

Klient byl trpělivý, milující, a vždy, když ho opět přitáhla k sobě, něco málo, ale dost málo poskytla. Taková ta mrkvička pro oslíka na klacíku před čenichem aby běžel. , Tak opětovně zahájila starou hru. „Nic ti neslibuji, nic nechci, nenechám si rozbít stávající vztah.” Hrála dobře a měla dost dlouho s touhle hrou úspěch.

Láska je láska. Občas zatemní oči a rozum, aby časem se přesto takhle zamilovaní lidé dokázali podívat na chvíli pravdě do očí. Oni je sice potom zase v naději na zvrat zavřeli, jenže už ono zavření, zaslepení netrvalo až tak dlouho. Podobně jako manželky hráčů, manželé alkoholiček, milenci feťaček, se postupně poučí a ztratí tu trpělivost a důvěru ve změnu, kterou jim ti lidé,slibují,  tak i klienti, se kterými je zacházeno ve vztahu, jak bylo výše uvedeno, prohlédnou.

Prohlédnou a ztratí tu naivní důvěru, že se něco změní. Jistě, sice jim ten dotyčný, dotyčná říkají: „Ale jsem ti nic nesliboval, tak proč se rozčiluješ?” A kupodivu dostanou zcela jinou odpověď.
„Nerozčiluji se, jen se bavím tím, jak se pokoušíš se mnou manipulovat. Když se vzdálím, doženeš mě. Doženeš mě a pak mi řekneš, opět nic nebude. A já se bavím tím, jak za chvíli řekneš, že mě nechceš ztratit jako kamaráda, jako přítele. Ale já nestojím o kamarádství, nestojím o jakési přátelství, které tímhle způsobem vyhovuje jen tobě. Možná se cítím trapně, když si vzpomenu, jak jsem ti vyznával/a lásku, ale na druhou stranu nepotřebuji tvé rady, jak mám žít, umím žít a vybrat si vhodného partnera/ku i bez tvého doporučení.”

Oni to možná říkají jinými slovy, ale poselství je stejné.

„Miluji tě, ale nepotřebuji, aby si mi radil/la, jak mám žít a s kým mám žít. Nemám už  žádnou potřebu ti poskytovat uspokojení, jak si skvělý/á ve své šlechetnosti. Tu si schovej pro někoho jiného, kdo ji ocení. Já ji neocením. Dáváš najevo, že tě potřebuji víc, ale ukazuje se, že ty mne potřebuješ minimálně stejně jako já tebe. I když třeba jen pro tu věc, že ti poskytuji ono uspokojení svým obdivem a láskou projevenou vůči tobě. Já ztrácím, ty ztrácíš. Už mne nebaví totiž tě jen krmit a jediný výsledek onoho krmení je pak prázdná náruč. Já mám prázdnou náruč, ty musíš hledat, kdo tě bude krmit.“

Trvá dlouho, než k tomu ten, čí onen klient dojde. Většinou k tomu dojde. Prohlédne hru, uvědomí si, že jediný zisk z toho chování druhé strany je stále posunovaná naděje na něco, co většinou nikdy nenastane. Ano i já jsem něco podobného v životě zažil a vždy, když jsem skončil ono téměř nikdy nekončící čekání, osvobodil jsem se. Sice jsem nedostal, co jsem chtěl. A nedostat, co chci není o mých kvalitách, ale o možnostech, které ne vždy jsem schopen ovlivnit. Ne všechno mám ve své moci. A pro ty manipulanty. Jasné odmítnutí je prosto jakékoliv urážky. Ale výše popsaná hra, kterou nazývám: „Na mrkvičku a oslíka,” je jeden velký pokus o znevážení toho druhého. Aniž by to ten manipulující možná měl v úmyslu.  Jo jo.