Jsi snad na světě sám/sama

Neděle, odpočíval jsem po emočně náročné sobotě. Přijeli vnuci. Sedm a čtyři roky. Poprvé byli u mne bez rodičů. Moc hezké odpoledne. Sice byl trochu zmatek kolem jejich návštěvy, leč nakonec se vše v dobré obrátilo.

Četl jsem v komentářích na iDnes pod blogem, že by to chtělo víc
příkladů, víc situací, kdy člověk počká, nedělá nic a jen sleduje dění. Ano,
zažil jsem to víckrát, nejen se slečnou, ale třeba v zaměstnání, kdy jsem
jen sledoval, co se děje a počkal, jak vše dopadne. Hlavně pokud se tohle
týkalo sporů kolegyň, které si mezi sebou vyřizovaly své ženské účty.

I když je pravdou, že člověk, který nedělá nic, do ničeho se neplete,
stejně nakonec se dozví, že se od něj čekalo, že něco řekne, přidá se na
něčí stranu, tím dá najevo přízeň k tomu člověku, který mu jeho pasivnost
vyčítal.

Nejhorší je tohle v rodině. Tam chce opravdu odvahu říci těm nejbližším.
„Už mám vašich požadavků, chování plné zuby, takže dokud nezměníte
způsob a tón, není se o čem bavit.” Takové prohlášení udělá rozruch.
Ale umí-li se říci včas a na správném místě, ve vhodnou dobu. Funguje takové
prohlášení.

Lidé se napřed zarazí, pak se rozzlobí, aby nakonec začali přemýšlet, co
že jim ten člověk vlastně řekl. Já tou větou většinou lidem, hlavně těm
blízkým říkám. „Napínáte mou trpělivost, svými postoji a požadavky na
krajní mez. Už nehodlám snášet vaše chování. Od téhle chvíle si myslete, co
chcete, nemusíte mě mít rádi, ale chci mít klid. Až se naučíte formulovat
své požadavky přijatelnou formou, a já rozhoduji, co je pro mne přijatelná
forma, pak se zase můžeme bavit. Je mi jedno, jestli víte, co je pro mne
přijatelné, či nikoliv, pokud jste nepochopili, kde je hranice, tak je
přesně tady. V tomhle chování, které nehodlám dál snášet.”

A popíši jim chování, které nehodlám snášet. A odejdu, nebo je požádám
aby odešli. Neočekávám že se jim to bude líbit, nakonec nejsem odpovědný za
jejich pocity a je mi jedno, jestli něco pochopí, či nikoliv.

Většina lidí na tohle nikdy nenajde odvahu. Mají strach ze ztráty lásky.
Ani mě netěší ztráta lásky těch blízkých, i když třeba jen na nějaký čas,
ale zase nechci být tím, co pořad dělá něco ve prospěch těch blízkých a sám
nedostane, nebo si nedopřeje, co sám potřebuje. Nakonec jsem si vědom, že
neztrácím sám, pokud ti blízcí, neberou ohled na mé pocity, neberou ohled na
můj stav, pak ztrácí i oni. Protože pak nedostanou nic. Ani to, co jsem
dával rád a dobrovolně.

Pokud někomu na někom nezáleží. Pak nikdy nenajde důvod něco změnit.
Pokud ano, což je většinou vzájemné, pak druhá strana najde důvod něco
změnit, aby také netratila. Ale kdo není ochoten riskovat ztrátu, nikdy
nedostane, co chce, co potřebuje, protože se stane emoční obětí, svého
strachu. Nikdy nenastaví hranice, těm nejbližší, kteří mnohdy bezostyšně
využívají toho strachu a šponují své požadavky daleko a hluboko za únosnou
mez.

Jakmile, kdokoliv uvěří, že existuje jen jedna příležitost, jedna žena,
jedno zaměstnání, jedna dovolená, nebo jen jeden přítel, pak má velkou
celoživotní smůlu. Nikdy si netroufne udělat něco ve svůj prospěch.
Udělat něco pro své dobro, není nic sobeckého. To bych se nesměl zcela
„nesobecky” ani najíst, vyspat, zamilovat, protože na světě jsou
lidé, kteří se nenají dosyta, trpí nespavostí, nebo si nikdy neuměli najít
partnera.

Manipulace toho typu považuji jen a jen za zcela škodlivé chování těch
druhých, kterými chtějí získat výhody na můj účet. Láska nespočívá v tom,
jak se někteří snaží tvrdit, že všem splním jejich požadavky, bez ohledu na
svůj stav. Takový požadavek směrem k mé osobě považuji za nehoráznost,
kterou se nehodlám nijak řídit.

Takže, klidně nechám ty druhé přemýšlet, co tím myslím, pokud se
nezeptají a hned se rozčílí. Mlčím a starám se o své věci. Nakonec, pořád platí,
že pomáhat se má jen těm, kdo o pomoc stojí.

Nevím jestli předchozí odstavce byly tím, co měla ona dáma, co žádala víc
příkladů na mysli. Musel jsem v životě mnohokrát poodejít, jen sledovat, co
se děje, abych nedošel škody. Vždy jsem měl na paměti, že každá situace má
svůj začátek, průběh a konec. Pokud není ovšem smrtelná. Ale většina situací
nejsou smrtelné.

Nemá-li zájem dítě o osud rodičů, je to smutné, ale nikoliv
neřešitelné. Někdy opravdu stačí počkat a nezájem onoho jedince dohoní.
Dává-li mi někdo najevo, že jsem pro něj nepotřebný, pak se nedá nic dělat.
Svou potřebnost mu v tu chvíli neprokáži. Mohu být prospěšný jiným. Těm,
kteří o to stojí. A tak je to se vším, pro jednu ženu mohu být nezajímavý,
ale pro tři další velmi zajímavý.

Mohu se trápit tím, že mě ta jedna nechce, ale také
nemusím. Protože ona se v takovém případě může trápit tím, že já se
pro ni netrápím. Což je také dost časté, jak jsem na své životní pouti
zjistil. Protože jak se zpívá v té písničce: Tak tady v diskotéce
lásky vzplanou a někdy mají trochu krátký děj, trvají chvíli a pak na
shledanou, co my s tím naděláme pane diskžokej?

Neboli-nepronásleduj krásnou ženu, můžeš minout jinou. nejdi jen za jednou příležitostí. Počkej a ona nějaká kolem půjde. Jak žena, tak další příležitost. A když si umíš
říct a ve správný čas hledat, tak dostaneš a najdeš. Mnohokrát jsem slyšel. „Máš poslední šanci!” Drze jsem se zeptal. „Kde a u koho? U tebe, jsi snad na světě
sám/sama?” Jo jo

Hej pane Diskžokej