Hrající, až si zahrávající

Díval jsem se na fotbal. Reprezentaci. Ústí nad Labem. A když jsem tak viděl ty kopce kolem Ústí, zastesklo se mi po tom kraji. Krásný kraj, rodný kraj. Jak říkají Angličané: East, West, home best.

Vzpomínám, jak jsem kdysi dávno, už je to dvacet let, vyrazil přes Krušné hory. Ty byly tenkrát ještě po komunistech dost zničený, ale pořád byly krásný a určitě jsou ještě krásnější dnes. Šel jsem po nich asi týden, nad Karlovými Vary jsem sešel dolu a pokračoval dál na Český Les a Šumavu. Ale to je jen tak mihotavá vzpomínka, jaké se mi čas od času vynořují. Najednou vidím nějaké místo a vzpomínám, kde jsem to vlastně byl.

Byly to krásné časy, kam jsem chtěl, tam jsem si došel, nikam pro mne nebylo daleko. Dnes už to tak slavné není. Inu věk se zastavit nedá, ale zas je na co vzpomínat. Není nad život pěšáka. Chodec si jde kam chce a nikoho se neptá. Prostě jde, zastaví, vorazí a jde dál. Tak si teď alespoň trochu kurýruji kolena, abych mohl v létě vyrazit z Prahy na Nové hrady a protoulám ten kraj. Trošku.

Pomaloučku, polehoučku, žádný kalup. Občas ve stanu, občas v hotelu, nebo v penzionu. Stárnu, stávám se rozmazleným. Až tak rozmazleným, že chodím do divadla. V neděli jsem viděl velmi zajímavé představení, názvem „Zázračný léčitel.” Od Briana Friela. Ira. Takový ten typický irský pohled na svět. Vynikající text a vynikající herci. Stojí ten kousek za shlédnutí. Bytové divadlo, divadelního spolku Kašpar. Tři herci, čtyři monology. Sedmnáct diváků, neuvěřitelně intimní atmosféra.

Naladilo mne to, že jsem se rozhodl hrát svou novou hru, spíše takovou sérií skečů v jedné holešovické kavárně. Už jsem jednal s majitelem a zdá se, že je dohoda na dobré cestě. Slušná místnost, dobře vybavená, tak pro třicet, třicet pět diváků. Asi to budeme hrát víckrát. Pokud bude zájem. Skeče mám napsané, bude vše pod jedním názvem: „...bližního svého...” Herci jsou seznámeni, co se bude dít. Prý se těší.

Mne samotnému se ty texty zamlouvají. Jsou jak jinak, o vztazích. Láska, nenávist, podvod a nevěra. Všichni mají hlavní roli, neb jsem to rozepsal po dvojicích, aby se nikdo necítil ukřivděn a lépe se mi s nimi zkoušelo.

Jo na hraní mě užije. Od dětství jsem hravý. Občas si až zahrávající. Ale to už patří k věci, aby nebyla nuda. Pochopitelně už jsem na stará kolena trochu ono zahrávání omezil, jen občas mne popadne. Pak čekám jak ono zahrávání dopadne. Ale zahrávání si s divadlem je ještě docela příjemné. Maximálně nepřijdou diváci. Pravda zatím přišli a přišlo jich vždy dost, abych měl pocit, že ta dřina za tím vším schovaná stála.

Ale ona to není jen dřina, ono je to i hraní, nejen na place, ale právě třeba u textů, nebo když si hledám písničky, objevuji díky tomu nové a nové věci, případně si složím text, ke kterému napíše někdo muziku a naše divadelní kapela ji pak zahraje.

Herci chtějí hrát moje texty, muzikanti hrají a zpívají, co si přeji. Co víc si autor, režisér může přát? Vůbec kapela je spolehlivý článek. O ty se nemusím nijak starat. Řeknu Petrovi a Tomášovi, co chci, oni se zatváří starostlivě aby nakonec udělali, přesně co jsem si přál a ono to zapadne do celkového vyznění. Jo, když se to umí je všechno hračka. Jo jo.

•