Cesty a myšlenky bez cíle

Dočetl jsem se v National Geographic, že čas neexistuje. Jako jednu z nejnovějších vědeckých teorii. Tedy jak hodně je nová, netuším, ale tuhle teorii, nikoliv vědeckou, jen takovou představu zenových mistrů.

 Jsem zachytil v literatuře už dávno.

Inu, něco na tom bude. Podle té teorie, existuje jen „Nyní.”
Ale než bych se rozepisoval lépe bude dát odkaz. Čas
neexistuje Tam se zájemci dočtou více a nezkresleně. Je pravdou, že si
neumím vybavit rozdíl mezi vzdáleností, před týdnem, nebo padesáti lety.
Mnohdy si víc pamatuji, co bylo před padesáti lety, než co se odehrálo před
týdnem. Možná je to i lepší.

Mockrát jsem přemýšlel o životě tady a teď a přišlo mi samozřejmé,
že život se skládá po sobě jdoucích okamžiků. Minulost už opravdu existuje
jen v našem vědomí, bez lidského vědomí neexistuje žádná minulost, si tedy
myslím. Jo, je zvláštní, jak opravdu je vše relativní. Nic, nebudu
filosofovat, nechám filosofii, jiným, lépe disponovaným.

Ptal se mě klient, jaká je rada, jak se vyhnout hodnocení druhých a jak
nesoudit a nehodnotit. Byl ten dotaz v souvislosti s jeho bývalou láskou.
Pravil jsem, že radu nemám, neb se řídím jen emocemi v takových případech.
Dívám se, co dělají ti lidé, poslouchám jak mluví a potom zkoumám, jak se v
jejich přítomnosti cítím.

Pokud mi jejich chování nevyhovuje, tím neříkám, že je dobré nebo špatně,
rozhodnu se, zda se chci zdržovat v jejich blízkosti, či nikoliv. Nezkoumám,
jestli jejich myšlenky jsou čisté, jejich motivy šlechetné, zajímá mne
jejich chování. Mám své myšlenky, své motivy, jako skoro každý člověk a
nemám potřebu se za své motivy stydět. Budu-li chtít zbohatnout, neb si mohu
myslet, že bohatství mi poskytne svobodu a nezávislost v rozhodování, bez
váhání, tak učiním.

Ono zbohatnutí je jen příklad. Už dávno jsem se odnaučil předkládat své
motivy druhým lidem k posouzení, zda jsou dobré nebo špatné. Pochopitelně
některé mé motivy mohou způsobit nesouhlas mých přátel a známých, třeba jen
z toho důvodu, že budou mít pocit, že dělám něco nerozumného, něco, co mne
ohrožuje na zdraví a životě. Ale pokud nemám pocit, že je svým chováním
nějak ohrožuji na životě, pak celkem jejich postoj, není pro mne
rozhodující.

Takže, pokud bych se cítil s nějakou ženou dobře, bylo by mi lhostejné,
jestli umí gramatiku, nebo vařit, protože vaření a gramatiku, stejně jako
mnoho jiných dovedností se lze naučit, ale aby se někdo cítil dobře v jeho
přítomnosti, to už se jeden tak snadno nenaučí. Nepohoršuje mne z toho
důvodu něčí momentální neschopnost něco umět, nebo znát. Zajímá mne, jak se
ke mě chová, jaké má vůči mne požadavky, co splní, či nesplní. Bojím se, že
jakmile bych se pustil do zkoumání domnělých motivů, či myšlenek, jejich
hodnocení, utopím se v nich.

Teorie o motivech lidí, času, vesmíru, lidského chování jsou zajímavé,
ale daleko zajímavější je oněch praktický dopad oněch teorií na můj současný
život. Většinou je malý, či mizivý. Žiji tady a teď. Zabývám se mnohým. Leč
jen málo toho je opravdu podstatné pro přítomnost. Nechci se utopit v
problémech druhých lidí. Mohu spekulovat o jejich motivech, ale jen do té
chvíle, pokud mne ony spekulace nezačnou odvádět od řešení svých potíží a
problémů. Navíc, stále věřím a denně se přesvědčuji, že naprostá většina
lidí je schopná si se svými problémy poradit sama.

Čas od času mi někdo řekne, že bych svůj blog měl víc směrovat, tím, či
oním směrem. Vyslechnu, pokývu hlavou a píši dál jak potřebuji. Blog mne
neživí, nejsem nijak vázaný na jeho čtenost a úspěšnost. Blog mám pro své
potěšení, pro své poučení, pro své formulování myšlenek, které mi občas
těkají sem tam, chaoticky, neuspořádaně, aby mi nakonec většinou, pro mne
důležitého vyplynulo. Dokonce se s tím důležitým ani nikomu nesvěřím a
nechám si pro sebe ono poznání jako tajemství.

Mám za to, že každý člověk má mít své tajemství, své myšlenky. Ne se vším
je nutné se svěřit. Měl jsem v životě mnoho snů a jen s málokterými jsem se
druhým lidem svěřil. Snil jsem a většinu svých snů jsem uskutečnil. Jak?
Jednoduše. Jednoho dne jsem se rozhodl a vyrazil. Nikomu jsem neříkal o čem
sním. Nikoliv, že jsem se bál posměchu, nebo odrazování, ale jen z toho
důvodu, že jsem si myslel, že do mých snů a myšlenek nikomu nic není.

Vlastně mě tohle naučila častá otázka, kterou si lidé pokládají:
„Co ty si vlastně myslíš?” Ať rozhořčeně, že si někdo dovolí
myslet něco jiného, než oni, nebo, že se domnívají, že na uskutečnění nemám.
Nejsem zvědavý poslouchat názory, na co mám a na co nemám. Zkusím a pak se
uvidí. Když se mě lidé ptali, jestli si myslím, že na něco mám, klidně jsem
jim odpověděl: „Nevím, dozvím se až zkusím.” A může se toahle
odpověď týkat čehokoliv. Žen, pěší cesty přes celý kontinent, nebo napsání
knihy, či dodržování nízkosacharidové stravy.

Pokud sním, přemýšlím. Přemýšlím-li dobře, něco dobrého vymyslím a pak se
ukáže, jestli mi síly stačí. Jak praví klasik:

Bylo v tom něco krásného, co drtí.
odvaha a radost z života i smrti.

Jak vás milovat vy cesty bez cíle
vás vy noci tropů sluncem opilé
vás vy světla světel vás vy noci hoře
vás vy světla utonulá na dně moře
vás kdož umírali jste tak vesele
budou z vás teď bambusoví andělé…

Vítězslav Nezval: Edison

Pěší cesta po Chile 2005