Blog na přeskáčku.

Našel jsem jeden svůj starší blog, kdysi dávno na Seznamu uveřejněný. Četl jsem si ho a řekl si, že třeba by se mohl někomu líbit i tady. Jen jsem ho mírně zkrátil a upravil. ..

Na stárnutí je krásný ono pohodlnění, kdy si tak hezky stárnu, stávám se pohodlným, už toho moc nemusím, nic se ode mne celkem nečeká a nijak se tím netrápím. Byly doby, kdy jsem měl pocit, že když třikrát do týdne nikde nejsem, je něco špatně. Dnes, když třikrát do týdne nikam nemusím, říkám si: „Jo, zase klid, mohu si datlovat do klávesnice, psát si blogy, přečíst si knížku.” Sem tam mě občas přepadne toulavá, mám chuť vyrazit někam do světa, trochu žít pod širým nebem, ale to už jen občas.

Je dobře, že je to takhle a v tomhle věku. Asi kdybych byl takhle pohodlný před dvaceti, třiceti lety, zřejmě bych se nikam nevypravil, nic bych neviděl, maximálně nějaká letoviska, kam jezdí obrovská spousta lidí. Před několika lety, když jsem šel zrovna přes Křivoklát, narazil jsem tam na ptáčníka, který tam předváděl ochočené dravé ptáky. Dal jsem se s ním do řeči, vyptával se tak jak se laici obvykle vyptávají a nakonec jsme narazili na otázku, zda těm ptákům nechybí svoboda. On jen tak pokrčil rameny a řekl: „Víte, oni pokud nemusí lovit, nelétají, jsou na místě a šetří energií.” Došlo mi to i v souvislosti s lidmi.

Dříve lidé, kteří těžce pracovali, obvykle nijak zvlášť ještě nesportovali. Pokud uměli číst, četli, sledovali dění kolem sebe nebo přírodu a byli rádi, že v tu chvíli nemusí vyvíjet nějakou aktivitu. Vyprávěli si příběhy a v zimním období, spali, co mohli. Život byl sám o sobě dost náročný, než aby ještě plýtvali energií na aktivity, co jim připadali z toho důvodu směšné. Pochopitelně, pokud mě jako kluka napomínali, abych tolik nelítal, tak vlastně i z toho důvodu, že mi jinými slovy říkali „šetři síly.”

Moc jsem je nešetřil. Byl jsem mladý a zdálo se mi, že to bude navždy. Představa, že zestárnu byla pro mne těžko představitelná, jako je těžko představitelná smrt. I když zenoví mistři řeknou. uvědom si co bylo předtím než ses narodil. Tohle pokud se domyslí, najednou je jasno. Dnes už síly šetřím, už nemohu chodit denně tolik kilometrů, síly ubývají. A pokud chci vyrazit v létě, musím být více odpočinutý, připravený, nechce se mi ovšem shnít jen tak za živa, tak alespoň něco málo musím dělat. Rekreačně, velmi rekreačně. Před chvílí jsem šlapal dvacet minut na orbitracku. Bez nějaké zvláštní námahy, jen do zpocení a abych měl pocit takového toho stavu, příjemné předúnavy. Jako když se jdu na pár kilometrů projít.

Stejně, vzpomínám rád třeba na chvíle, kdy jsem se v jednom lesíku ve Francii ráno probudil, vystrčil hlavu ze spacáku a zjistil, že se na mě dívá kůň a slečna. Se zájmem. Bohužel slečna uměla jen francouzsky, ale byla vychovaná a pozdravila, nebála se. Hezké probuzení v hezkém lesíku. Byl červenec, cestoval jsem pěšky do Lurd a potom z Lurd na Gibraltar. Nebyl jsem už tak mladý, ale pořád stáří bylo ještě daleko. Tak se mi to tehdy zdálo. Neuměl jsem si sám sebe ještě představit jako prarodiče, děti byly malé, nejstarší bylo patnáct, nejmladší tři roky.

Všechno bylo skoro stejné jako dnes a vlastně všechno bylo jinak. Vyrazil jsem a vůbec jsem netušil jak budu mimo písemného styku udržovat nějaké spojení. Volat domu šlo sice z budky, jenže dovolat se byl malý zázrak, volat meziměstsky byl horor. Přesto jsem se nebál a šel jsem. Nakonec být dlouho z domova a bez nějakého zvláštního spojení bylo normální. Až čase, za několik let, jsem cítil nervozitu, když jsem vyrazil jen do města a neměl jsem mobil. Dnes ho klidně zapomenu a už si s ním nelámu hlavu. Krátce po zakoupení, asi dva tři roky jsem měl pocit, že bez mobilu nemohu žít. 

Společnost se sice začínala diferencovat, ale komunismus byl ještě příliš blízko a v živé paměti. Československo půl roku už neexistovalo a než jsem dorazil na německé hranice, měnily se peníze, protože už vláda nechtěla mít měnovou unii se Slovenskem. Poprvé jsem dostal výměnou za deset starých československých stokorun, pět nových českých dvoustovek. Líbily se mi. Byly to vlastně první české peníze, které jsem v životě viděl. Tisíc korun pořád bylo hodně peněz. Na jídlo mi stačila tisícovka na měsíc. Tehdy.

Také rád vzpomínám jak jsme chodili s Markétou občas po světě. Tři čtyři dny, například. Jednou kolem Berounky, na Velikonoce, nebylo zrovna hezky, byla zima, ale měli jsme z toho legraci. Lidé se po nás koukali podezíravě, šedivý chlápek a mladá holka s vlasy do pasu. Starší ženy dvojici jako já a Markéta nesly nelibě. Už ji začaly podezírat, že je se mnou pro prachy. Jenže pro jaké? Peníze jsem neměl, jen čtyři dcery a vyživovací povinnost. Tak jsem vlastně mohl říkat, že stejně jako dnes je se mnou Rita, byla se mnou Markéta z lásky. Taková to byla láska, dokonce jednou u jedné vesnice, kde už toho měla dost, nechal jsem ji na silnici a našel jsem u opuštěného kravína přístřešek se slámou. Vrátil jsem s e pro ni a ona byla celá nadšená, že budeme spát v teple. Ráno nás budili slepice. Nerozzlobila se kam že jsem ji zatáhnul. Když jsme se vrátili domů, celá nadšená vyprávěla kámoškám, co zažila. Některé si klepaly na čelo.

Je bezva narušit trochu ty stereotypy, když se lidé domnívají, že ženy jsou ze staršími muži jen pro peníze. Některé jsou dokonce i z lásky a protože jim ten starý chlap vlastně vyhovuje. Tohle je na životě bezva, že nic není zcela podle teorii. I když ta teorie že ženy preferují muže bohaté, tak se dá říci, že bohaté nejen penězi. Tak jsem se dostal zase k lásce, vztahům a dalším věcem. Láska prochází žaludkem a nic není logického. V knize „Cesta Zenu” Alan Wats říká, že žít logicky se vlastně nedá. Má pravdu. Můžeme myslet logicky, můžeme jednat psychologicky, ale logicky žít nejde.

Ona ani láska vlastně není nijak logická. Sice biochemici vám jasně popíší chemický proces, který probíhá při setkání dvou jedinců, ale stejně nikdy nedokážou asi vypočítat, kdy a kde přesně k tomu dojde. Je krásné nevědět, co kdy přijde. Pro mne ano. Jsem takový realista, občas mírně optimistický. Takže vím, že zlé věci se dějí, ale ne pořád a mnohem méně než se v novinách píše. Jo jo.