..Povzdechnutí...
Toulám se samotou
jako nekonečným labyrintem temnot
a nemohu najít tu správnou cestu
mezi chladnými zdmi
tohoto záludného světa
Však slyším hlasy jako vábivé písně sirén
lákajíc proradně svým horkým dechem
jako by chtěly dát příslib své lásky
tak hledám a utíkám tam za těmi hlasy
však čím rychleji běžím tím zdají se dál
Tu a tam zjeví se přelud milostné spásy
převtělen ve vílu co zná cestu ven
vždy je to dívka – ach , nesmírné krásy
můj dotyk jí změní však v prchavý sen
Až jednou když vysílen nešťastnou štvanicí
bloudíce obvykle jen slepou ulicí
vykoukla na mě z pozarohu rozkošná dívka
s dlouhými černými vlasy
Možná bych chtěla abys mě naučil tančit
řekla mi s lehounkým úsměvem ve tváři
ve velké pokoře před jejím půvabem
a s jiskrou šance jsem nesměle souhlasil
Její nádherné oči tak tajemně zářící
mě zdály se na chvíli jak spásnou studnicí
jež mohly by snad tentokrát
svou milostí mi požehnat
co by prameni lidského štěstí
Po té pak naivně chlácholen nadějí
myslel jsem, že tančím s ní v bludišti sám
však nevšiml jsem si kolem že krouží
nápadně živoucí netemný stín
z nějž já teď k údivu soupeře mám
Ona však toho stínu si všimla a čímsi jí zaujal
snad pro tu paletu lásky jež v ruce své svíral
snad pro ten štětec jímž směle plátna pokrýval
a já náhle jak přikován k mrazivé stěně
nyní lhát musím sám sobě
že i já jsem ten, kdo jejich lásku bude jim přát
Teď raděj bych ležel i v studeném hrobě
když sleduji v okovech milostný blues
- jež tančí jen spolu ta dívka a stín -
pln života, něhy i horoucích dlaní
kdy každým dotykem z nich jako v extázi
vyvěrá ohňostroj štěstí a vášní
Však jiskry lásky z té úžasné exploze
co ke mně dolétnou náhle se mění
mění se v kruté ohnivé meče
jež přímo do srdce mi vráží své hroty
bolestí nedýchám a krev proudem teče
můj život uniká a dál jen smutně se vleče
pomoz - ach pomoz černovlásko !
Kdo tohle by vydržel - samoto temná
já trhám okovy i s kusy zdi
ten kámen jenž vyrval jsem
ten tvaru je kříže a já s ním na bedrech
teď vleču se dál
