Nějak se roztrhl pytel se všemi parádními metodami, jak se "vylepšit". Ženy si nechávají do oblasti hrudníku nacpat silikonové vycpávky, muži si (jak jsem si přečetla) i amatérsky zvětšují penisy, tu a tam se někdo nechá "vyspravit".
Nejsem zarytou odpůrkyní plastických operací.
Chápu, že někdo může mít opravdu mindrák z toho, že má malá prsa/penis, úzké rty nebo velký nos. Ale myslím, že jsou na světě větší tragédie, které nás můžou v životě potkat. A stejně tak jde stárnout s grácií a nenechat se žehlit při každé vrásečce, kterou člověk objeví.
Co mi však hlava nebere, proč mladá holka, která může být v celku spokojená s tím, co jí příroda nadělila (i když to třeba nebylo mnoho) běží nechat si narvat do těla kusy silikonu. Nebyla spokojená, tak to změnila. Pomohlo jí to? Najít lepší a šťastnější život? Pokud ano, tak to mělo smysl. Jen o nejsem přesvědčená o tom, že žít život s měnšími/většími prsy někoho učiní šťastnějším.
Stejně tak jako zvětšování penisu vpravováním čehokoliv dovnitř (au). -- „Nejde přitom o lidi psychicky narušené nebo nějaké asociální primitivy,“ -- tolik citace z článku, který mě zaujal. Fakt si chlapi myslíte, že čím větší, tím lepší? Asi jak pro koho.
Souhlasím a chápu význam plastické operace, která dotyčnému vrátí důstojnost (třeba po autonehodě) nebo mu pomůže po zdravotní stránce.
Ale pokud jsme zdraví, tak proč se takhle vzdávat svojí identity, svojí jedinečnosti. To chceme fakt být jako by nás někdo nasekal jak Baťa cvičky?
Je opravdu měrnou jednotkou našeho štěstí a radosti ze života to, jak se necháme vylepšit podle nějakých "norem"? Získáme tak lásku, přátele a vnitřní pohodu? Budeme s větší radostí dělat věci, která nás těší i bez těchto vylepšenin? A co když se to nepodaří podle našich představ? Budem se nechávat upravovat tak dlouho, dokud to nebude "ono"? Jen abychom s tou touhou po jakési pofidérní dokonalosti nedopadli jako Michael Jackson nebo Jocelyn Wildenstein...
