Krabičkový šílenství zaplavuje svět! No schválně, kolik krabiček máte doma vy? Vy dvounožci si nejspíš myslíte, že jsou důležitý všechny. Já k životu žádnou z nich nezbytně nepotřebuju, přesto se to u nás krabičkama hemží, až je to neskutečný. Uznávám, že některý jsou fajn, ale některý jsou naprosto k ničemu.
V kuchyni máme krabičku s okýnkem, která občas cinká. Má spoustu knoflíků a udělátek a to, co dáte dovnitř, vozí na kolotoči. Nejčastěji se tam vozí jídlo, takže tahle krabička není zas tak marná. Říkají tomu mikrovlnná trouba. Ty vlny bych jim ještě věřil, ale že je to trouba, tak tomu nevěřím vůbec. Trouba vypadá úplně jinak. Třeba jako Ona, když nechce pochopit moje psí práva na sáhodlouhé očuchávání psích SMSek venku za domem.
V obýváku (to je tam, kde mám pelíšek) máme krabiček hned několik. V obývací stěně je krabička... no, krabička bych tomu moc neříkal, na to je to moc placatý. Tam se Vám vejde věcí! Je tam spousta jídla, dvounožců, žvejkaček, hygienických potřeb, plechovek na kolech, silnic, stromů, moří, zvířátek, lesů mlsek pro pejsky i kočky... zkrátka cokoliv, na co si vzpomenete. Dokonce i prachy! Ty jsou pro Vás důležitý, ne? Občas přemýšlím, jak to všechno do tý placky nacpali a kam se to ztratilo, když to není nikde vedle mě. Navíc tahle plackokrabička vydává různý zvuky. Někdy jsou tak skutečný, že dokážou zmást i takovýho profíka, jako jsem já. Třeba když v krabičce jede velká plechovka na kolech s houkačkou a já začnu výt. To se mi pak Ona směje. Snažím se jí přesvědčit, že ten kdo se plete, nejsem já, tak na zvýšení efektu ještě trochu přidám na intenzitě vytí. Zatím mi na to neskočila. Vždycky poznala, že to je v placatý krabičce a ne za oknem.
Další krabičky v obýváku nejsou tak zajímavý. Jen vždycky vidím svoje dvounožce do nich ťukat a zírat. Jako by ty krabičky byly nějak zvláštní nebo co. Občas z nich jdou taky zvuky, ale to není moc často. Prostě krabičky k ničemu.
A teď mi někdo vysvětlete ty mrňavý krabičky, co nosíte pořád u sebe. Jak je možný, že Ona tam schová páníčka? Fakt tam je, slyšel jsem ho na vlastní psí ucho! Jak se tam páníček vejde, když v noci mi zabírá víc než půl mojí postele? A proč tam nejsou obě kočky? To by se mi líbilo víc, z nich nekouká žádnej žvanec, ani když použiju pohled osmsetdevadesátpět. Co je na těchhle krabičkách tak extra? A proč, když jsou tak důležitý, že s nima chodíte i spát (každý ráno tahle krabička hraje a ruší mě ve spánku), nemám dávno vlastní? Tyhle krabičky jsou mi fakt krajně podezřelý.
Ale nevadí mi tolik jako ta velká krabice, kterou vytahujou s železnou pravidelností a s dělají s ní rámus. S tyčkou, která z ní vychází, jezděj po koberci. To je pěkně blbá krabička. Nemám jí rád a dávám to najevo tím, že se jí z dálky vyhýbám. Nestojí mi ani za pohled. Nechci se s ní potkat, ještě by mě vcucla.
Nejlepší krabičky jsou schovaný v kouzelný bílý skříni nebo ve špajzu. Tyhle krabičky mám naopak rád moc. Vždycky krásně voní a vevnitř je něco dobrýho do bříška. A když nahodím pohled sedmsetšedesáttři, vždycky něco kápne. Je to už prověřenej recept. Krabičky z kouzelný skříně jsou jediný, který stojí za zmínku a jsou k něčemu dobrý. Ostatní jsou k ničemu. Prostě nepodstatný záležitosti, kterejm vy dvounožci věnujete zbytečně moc času. Krabičky vás totiž odvádí od důležitějších činností jako je hraní, mazlení, pobíhání venku, očuchávání rohů, tahání se o uzel a válení se v posteli.
Proto asi vymysleli krabičkovou dietu. Hádám, že účelem je omezit počet krabiček na jednoho dvounožce. A abyste viděli, jakej jsem formát, naordinuju to nejdřív doma. A začínáme luxem!
PS: jestli se Vám moje postřehy líbí, předchozí povídání najdete tady
