Ne, že bych byl vyloženě lenoch, ale jak jsem již několikrát zmínil, mezi moje nejoblíbenější činnosti patří spaní. Teda hned po jídle, to má vždycky přednost (nevzpomínám si na žádnou vyjímku).Není nad to pořádně vyvalit bříško - nejlíp po pořádnym dlabanci.
Jo, prospím většinu dne v posteli, kterou někdo ustlal. No a? Vsadím se, že byste se mnou měnili...kdybych to ovšem dovolil. Jenže to máte smůlu, mě to takhle vyhovuje. Samo, že jsem strašně nenápadnej a tvářím se, jako že spím jenom ve svým extra velkým pelechu s polštářem a dekou (to je komfort, co?).
Ráno, když moji dvojnožci konečně zmizí do práce, snažim se co nejdřív jít si zase lehnout. Pokud zrovna nemám chuť na nějakou botu nebo jinou hračku. Jasně, že se tvářím, že nesouhlasím s tim, že mě zase nechávaj samotnýho, ale ve skutečnosti se jenom ujišťuju, že za sebou pořádně zavřeli dveře (z druhý strany bytu) a nehodlaj se vrátit. Na to já mám čuch.
Jakmile jsem si jistej, že je čistej vzduch, hupsnu do Její postele. Nevim, proč mi tu deku rovnou nepřipraví, ale vždycky ustele. Copak jsem nějakej krtek??? Vypadám tak? Kvůli Jejímu přehnanýmu uklízení si každej den namáhavě tvořim tunel, ve kterym se můžu pohodlně vyspat.
Odpoledne, když je slyšim přicházet, vyletim z postele rychlejc než ten šuspajtl (či co to je), lehnu si do svýho pelíšku a dělám nenápadnýho. Chvilku čekám, než mě zavolaj, aby viděli, že PRÁVĚ vstávám a neodhalili můj tajnej fígl (takže ne, že mě prásknete, je to tajemství !!! ). V podstatě mám radost, když je vidím, protože to znamená buď jídlo nebo hraní. A taky procházka. No vyčůrat se musim, to je jasný.
Když nespim, tak Jim věnuju veškerou pozornost. Aby se náhodou ty dva nenudili. Nosím pískací hračky, nebo uzel a nebo se jen tak prostě nakýbluju k mazlení. To proto, aby nebyli smutný, že mě celej den neviděli a byli si jistí mojí náklonností. Co si budem povídat, ale bez náklonnosti nebude žvanec. Tohle je fakt namáhavý, ale já se pro ně (a pro nějakej ten kousek něčeho dobrýho) obětuju.
Když to takhle přečkáme do večera, je akorát čas jít spát. Ideální. V noci ležim v Její posteli bez skrupulí. Když dojde pozdějc, najde mě na polštáři nebo naštorc v prostřed postele. Většinou mi ale tenhle plán nevyjde, takže musim pod peřinu. Ale je to dost nepohodlný, protože Ona se strašně roztahuje, jako by ta postel patřila jenom Jí. Hrozný.
Sny se mi žádný nezdaj, nebo si na žádnej nepamatuju. A prej v noci chrápu. Já jo? Nenechte se vysmát, to musel bejt někdo jinej.
Můj spací režim pravidelně rozhazujou ty dva dny v tejdnu, kdy dvounožci nejdou do práce. Za prvý, hned jak vstanou (zaplať bůh, že maj dost rozumu spát o chvíli dýl než když jdou do práce) je musim mít pod dozorem. Vlastně nejraděj jsem, když mám situaci pevně v tlapkách a přehled. Nesmí mi uniknout ani soustíčko, který jsou schopný si bez mýho vědomí (!!!) klidně vzít. Když už je mám doma, tak jim dovolim, aby si se mnou hráli, nebo mně mazlili. Po ránu preferuju spíš to mazlení. Pak jedem na nějakej vejlet... no nemám prostě chvilku, abych si odpočal. Tyhle dva dny jsou pro mně vždycky náročný. Spim jako špalek alespoň v noci a taky to musim pak v těch dalších dnech dohánět a naspávat si do zásoby, abych to zvládl.
Takže jdu dohnat, co jsem nestihl a pokusim se naspat si do zásoby.
Pac a pusu a dobrou noc
P.S. : Moje předchozí povídání najdete tady:
http://janikova.blog.idnes.cz/r/10942/Z-deniku-flekate-tlapky.html
