když se podívám z okna, nejraděj bych se zavrtala do postele s dobrou knížkou...
...minimálně. Možná bych si šla udělat kotlík čaje a jen tak byla. Pravděpodobně bych knížku brzy odložila a pokud bych neusnula, začala bych rekapitulovat. Ostatně jako každý rok. Z nebe padají spousty malých kapek vody a já si představuji, že smývají všechny křivdy, které se mi za ten rok staly. Všechny křivdy, za které jsem se měla omluvit a neudělala jsem to. Pocit viny, že jsem nebyla vždy na blízku tomu, kdo mě potřeboval. Všechna má silná slova, která jsem tak vlastně ani nemyslela. Všechnu bolest, kterou jsem přijala a nedokázala se s ní vyrovnat, i tu, kterou jsem za rok dokázala rozsít kolem sebe. Odpouštím a žádám o odpuštění. Nezlobte se na mě, že jsem taková "herečka" (jak by někteří řekli), já se jen někdy nevyznám sama v sobě a nerozumím situacím, ve kterých se nacházím. Snažím se věci a okolnosti, navzdory svému životnímu přesvědčení, měnit a posouvat vpřed. A když mi to nejde, nechci se vzdát. Biju se do konce sil a pro to, co chci dělám maximum, abych toho v budoucnosti nelitovala. Vím, že je to chabá omluva. Očistím se deštěm. Nebo alespoň tou představou. Osvobodím a očistím svoji duši i mysl, abych další rok začala na nepopsaném papíře. A slibuji, že se pokusím držet svého životního kréda "Netlač řeku, teče sama" víc, než ten rok, který uzavírám. Budu víc odpouštět a chovat se tak, aby co nejméně lidí mělo důvod odpouštět něco mě. Ne, tento rok pro mě nebyl úplně bezbarvý. Ztratila a nalezla jsem opět sama sebe. A to je teprv kapitál do dalšího roku :)
