Někdy je to prostě tak. Život se promění v jízdu na tobogánu, a když se ocitnete v místě, kdy máte pocit, že musíte z té skluzavky vylítnout, je dobré vědět, že dole čeká někdo, kdo když už vás nechytí, je alespoň připravený dát vám první pomoc.
Zrovna jsem se klouzala po tom svém tobogánu emocí a situací a už jsem se viděla rozpláclá dole na kaši. A v tom přišla ona. Zjevila se, jako můj soukromý zázrak v tom všem zmatku a beznaději. Sama zrovna v ne příliš příznivé situaci, na svém vlastním tobogánu. Podala jsem jí ruku a dostala za to neskutečnou podporu, povzbuzení a hlavně vnitřní klid.
Nebudu říkat, že se známe, protože jsme se nikdy neviděly. Máme toho společného víc, než s velkou většinou lidí, které znám. Máme podobné myšlení, názory a smysl pro humor. Jistě, mohla by být mojí mámou. (kdybych už jednu neměla, tak si jí snad adoptuju). Dělí nás půlka republiky a nevadí nám to. Máme každá svůj život, svůj tobogán, ale někdy je fajn si jen tak pokrafat a povzbudit se, že zase bude líp. Protože bude, jen to člověk v tom sešupu moc nevnímá.
Ano, možná že se časem naše cesty zase rozpojí, možná že nebudeme v kontaktu na věky věků. To nikdo nemůže s jistotou dneska vědět. Já jen vím, že jsem je mojí inspirací, podporou, vrbou...prostě kamarádkou, která mě nenechá rozplácnout se pod tobogánem. Dává mi klid, že je tam, i když mnoho kilometrů daleko a za to jí jsem neskutečně vděčná.
Až zase budete někde v té kritické zatáčce, nebojte se tolik. Vždycky se najde někdo, komu na Vás záleží a má Vás rád. I když nejste třeba dokonalí a udělali jste spoustu chyb. Někdy jen pro tu rychlost, kterou se valíme dolů, nevidíme to, co je kolem nás a na dosah.
