Proč jsme nevěrné… a oni?

Nevěra ve vztazích byla, je a bude. Ne ve všech, ne vždycky. Jen je to nepopiratelný fakt. Každý máme na nevěru svůj názor, každý se k ní stavíme jinak a každý se s ní dokážeme jinak vypořádat. Je jen na každém jednom z nás, jak nám to vyhovuje.

Když jsem si přečetla článek, proč jsou ženy nevěrné, nepřikládala jsem tomu zvláštní význam, protože je v něm shrnuto to, co by napadlo snad každého. Nicméně v souvislosti s jiným tématem jsme se dostali v debatě i na téma nevěry. Ani jeden z nás není jejím zastáncem nebo obhájcem. Ani jeden z nás (vyzkoušeno v praxi) není schopen nevěru odpustit.

Stejně jsme se v názorech zcela neshodli. Žena prý je VŽDY citově interesována. Já tvrdím, že to nemusí být pravda a jsem přesvědčená, že z nás dvou jsem žena víc já. Ale potvrzuji, že riziko toho, že se žena „citově zaháčkuje“ jinde je podstatně vyšší. Obzvlášť, když má pocit, že od svého partnera nedostává tolik emocí, kolik potřebuje. Citů, něhy, respektu, úcty, uznání, projevů toho, že je žádoucí, přitažlivá, že svého partnera stále vzrušuje a touží po ní. Protože víc než fyzično prožívá většina žen spíš psychickou stránku věci

Jistě, ženy můžou být nevěrné kvůli kariéře. OK, prostě jsou takové mezi námi. Neodsuzuji a nesoudím to, do čeho nevidím.

Ženská, která se „spustí“na revanš nebo z lítosti nad někým mi přijde jako blbka. Takže to považuju za nesmysl. To snad dospělý lidi nedělaj…nebo jo? Ani jedno nic neřeší. Co vyřešíte, když podvedete toho, kdo vás podvedl? Ulevíte své bolesti tím, že zraníte někoho jiného s pocitem „tak jsme si kvit“, nebo „tohle si zasloužíš, šmejde“? A pak se vrátíte domů a všechno bude v pohodě, ne?

Jistě jsou důvody, které mohou vést k nevěře. Ovšem nejsem pro, posuzovat to striktně, že je to chyba jednoho článku ve vztahu. Je potřeba dívat se na to komplexně. Nevěra jako taková je selhání, ale je taky potřeba se podívat na to, proč k takovému selhání došlo. Hodit veškerou vinu na toho, kdo selhal je jistě jednodušší, osvobozující, ale člověk by měl také přemýšlet nad tím, proč to ten druhý udělal (ne jen použít rychlý argument „protože je to děvka/kurevník“), ale zkusit se také rozhlédnout v té svojí komůrce, jestli k tomu třeba taky nepřispěl. A být k sobě upřímný a taky tvrdý. Můžete říct „já jsem neudělal/a nic špatně“, jenže to bude váš subjektivní pohled a druhá strana to může vidět jinak. A po pravdě, proč by se jeden podváděl druhého, když ten dotyčný neudělá nic špatně? Asi by to neměl zapotřebí, ne? Nevěra je vyústěním problému, na kterém nesou vinu oba partneři. Není jeden z nich ten „hodný a dobrý“ a druhý ten „zlý a špatný“.

Otázkou jinou je, jak se kdo dokáže s nevěrou vypořádat. Ať už podvádějící nebo podváděný, když na to přijde. Někdo to zkousne a začne něco dělat se sebou i se vztahem jako takovým, někdo vztah zakope rovnou celý. Je to člověk od člověka. Sama za sebe můžu říct, že to přejít neumím, nedokážu, i když jsem se o to jednou pokusila. Nevyšlo to. Ale nedá se to příliš generalizovat a aplikovat na všechny stejně.

Po "TOM" je už ale pozdě říkat si „kdyby“ . Mnohem lepší je chovat se tak, aby partner neměl důvody a potřeby hledat uspokojení jinde. Chce to jen více naslouchat a vnímat potřeby druhých a snažit se. Chtít.

Myslím, že rizika nevěry a důvody, můžou být pro oba tábory (ženy-muži) podobné, nebo stejné, ale na to by měl asi odpovědět nějaký chlap.