Poslední dobou se tu vyrojily články, které vesměs pořad "Nahá jsi krásná" kritizují. Způsob, jakým se ženy rozhodly získat sebevědomí... já říkám "proč ne?".
Představovat pořad jako takový je zbytečné, většina z vás ví o čem mluvím a kdo ne, ten si to vygooglí. Já na něj narazila náhodou na netu. A myšlenkou jsem byla a pořád jsem nadšená.
Možná proto, že jsem taky hodně dlouho patřila k těm, které své sebevědomí stále někde loví a hledají. A když ho najdou, tak jej zas při první příležitosti ztratí. Taky jsem se nechala oblbnout kultem "90-60-90 a někdy ani to ne".
Řešila jsem jestli mají moje kalhoty velikost 38 nebo 40 ... do menších jsem se nikdy nenacpala. A byla nešťastná, že se do nich nenacpu. Že moje břicho není jako obrácenej lavor a můj zadek narůstá do gigantických rozměrů. Držela jsem různé diety, sportovala, hladověla, šílela. Výsledkem toho je, že mám pořád tak nějak stejnou postavu. A zcela kriticky říkám, jo mohlo by to být lepší, ale není to tak zlý. Chci tím říct, že se mám ráda taková jaká jsem. Ale vím, že cesta za tím nebyla vždycky jednoduchá, byla plná křižovatek, zatáček a trvala strašně dlouho.
Asi to víc řeší ženy, než muži...nebo jsem se s tím setkala spíš u žen. Jen vím, že když vám dvacet lidí dá najevo nebo na férovku řekne, že pro ně z nějakého důvodu nejste přitažlivá, těžko se jednadvacátému věří, že vaše oplácaná zadnice je super a úžasná. A s každým jednotlivým případem "nepřitažlivosti" jde o kousek dolů vaše sebevědomí. Bohužel obráceně to dlouhodobě nefunguje. A zpětná vazba toho je, že člověk bez sebevědomí není přitažlivý pro ostatní. Začarovaný kruh, a jak z něj ven?
Nejde se ráno probudit, kouknout do zrcadla a když jste x let nesnášela svoje "tlustá stehna" si říct, to mám ale parádní nohy a vzít si minisukni. Tak to fakt nefunguje. Někde v podvědomí je zašitý, že moje nohy nejsou OK, takže minisukně nebude. Beztak každý na téhle planetě, kdo mě uvidí vidí jen dvě obří stehna.
Souhlasím, že máme možnost volby. Když jsme se svým tělem nespokojeni, můžeme s ní (ve většině případů) něco udělat za cenu věčného odříkání, trápení se a omezování. Nebo se musíme mít rádi tak jak jsme. A někdy je to sakra těžký.
Sebevědomí totiž neroste na stromech, kdyby jo, byl by z toho dobrej byznys a já bych byla první v pořadí, abych si trochu "mlsla". Taky o sobě pořád pochybuju, je to lidský. Naštěstí mám kolem sebe lidi, kteří buď moji prostornost neřeší a nebo ji mají rádi takovou jaké je. A vím, že nemusím vypadat jako princezna, když jdu rýpat hlínu na zahradu. Ale taky vím, že když půjdu mezi lidi, umím ze sebe udělat kočku, která strčí mnohé slečny s velikostí mínus mínus nic do kapsy (ona totiž prostorová výraznost má taky svoje klady, které extrémní štíhlost nepřináší... tedy když se zrovna nenecháte "vycpat").
Věřte mi, že sebevědomá ženská je krásná ať už má dvacet kilo víc nebo míň. Ženská, která umí svoje fyzično "nosit" nemusí vypadat jako reklama na hlad. A proto apeluji na vás, pánové. Chvalte, jásejte, zírejte, nešetřete komplimenty. Zůstaňte někdy v němém úžasu stát nad tím, jak to vaší polovičce (kolegyni, kamarádce...) sekne.
Uvidíte, že zanedlouho budete obklopeni zdravě sebevědomými ženami a nebude zapotřebí pořadů, ve kterých je budou muset učit, jak se cítit báječně, i když nemají míry podvyživených modelek.
P.S.: Omluva všem těm, které trápí opačný problém. Chápu, že je to obousměrné moc/málo a sebevědomí je potřeba v obou případech ;-)
