Hubnutí

Dnes ráno jsem zjistila, že opět dorůstám do své "zimní velikosti"...

... věřte, že mi to žádnou velkou radost neudělalo. Jako většina žen řeším to, jaká moje tělesná stránka vlastně je. Není hubená. Ani štíhlá. V podstatě tak akorát, ale stejně nejsem spokojená... většinou, jako dneska ráno. První myšlenka, při pohledu do zrcadla byla "zhubnu". Prostě ty dvě, tři kila, co se objevily dám pryč. Druhá myšlenka byla "holka, nikdy jsi nebyla nijak štíhlá, stojí ti ta dvě, tři kila za to mordování s tím?". Ohlídla jsem se do minulosti a viděla jasně ten svůj hubnoucí příběh. Nikdy jsem nebyla žádná modelka. Naopak. Vždycky jsem měla spíš ženské tvary, které naštěstí byly vždy nějak souměrně rozloženy (poděkování patří matce přírodě). Vybavily se mi moje dva zásadní hubnoucí pokusy: Před pěti lety jsem se rozhodla, že zhubnu. Ale jelikož jsem takový trochu peciválek a nesmyslné hopsání na aerobiku mě dlouho nebaví, u plavání (pokud chodím sama) také dlouho nevydržím, do posilovny se mi nechce, na kolo nemůžu... Zkrátka jsem si vybrala velice drastickou cestu. Ze dne na den jsem skoro přestala jíst. Vytěsnila jsem z jídelníčku převážnou většinu tuků a pila litry vody denně. K obědu jsem měla vaničku nízkotučného tvarohu a půl papriky a to mi stačilo. Výsledky byly přímo ohromující, dokonalé, báječné. Po prvním měsíci jsem jásala. Oblečení ze mě padalo a v práci jsem měla obdiv a možná trochu závisti kolegyně i šéfa (který se o hubnutí snažil celkem marně). Za půl roku jsem odstranila 13 kilogramů. Pravda, ze začátku to šlo samo, poslední dva měsíce se jim, mrškám moc dolů nechtělo. Měla jsem ze sebe báječný pocit, cítila jsem se přitažlivá, krásná... hubená. Po půl roce, jsem v den svých narozenin ráno nastoupila do autobusu, kterým jsem pravidelně dojížděla do práce. Na další zastávce jsem vylítla jako neřízená střela. A řítila se domů. Cestou jsem zvracela do pangejtů, nemohla dýchat... míjela jsem spoustu lidí (nejspíš si mysleli, "když to neumíš, tak nechlastej") a věděla jsem, že musím dojít až domů. Kdo by si mě asi tak na ulici všiml? Cesta do schodů, do třetího patra byla pro mě utrpením, svíralo mě na hrudi, bylo mi příšerně. Naštěstí doma byla mamka. Jak jsem přišla, tak jsem, i v oblečení a botech, s sebou mrskla na gauč a volala "maaamiii, mě je hrozně", pak jsem ztratila vědomí. Mamka mi zavolala záchranku. Zdravotníci se mě asi třikrát ptali, zda jsem si "něco nevzala". Ptali se na drogy. Jako,sorry páni zdravotníci, já a drogy? Ani omylem. Krev mi vzít nemohli, protože mi naměřili extrémně nízký tlak, tak se museli spokojit s mým slovem. Odvezli mě do nemocnice na pozorování na celičký víkend, takže tam jsem také "oslavila" ty krásné narozeniny. Ačkoliv mě pak posílali z jednoho vyšetření na druhé, zjistili, že jsem naprosto zdravý člověk.... Druhý hubnoucí pokus je mladšího datumu. Rok a půl. Po předchozí zkušenosti jsem se rozhodla jít na to jinak - pohybem. Začala jsem cvičit. Dvakrát týdně aerobik, dvakrát týdně inline a každý den protáhnutí doma. V práci jsem bývala tak do šesti do večera, takže s takovým cvičebním plánem mi moc času na opečovávání domácnosti nezbylo. Jenže... Poznala jsem báječného chlapa. Jezdil za mnou 120 kilometrů každý den, jen proto, že chtěl být se mnou... Vybrala jsem si jeho, protože na cvičení a setkání s ním jsem den nafouknout nedokázala. A tak... dnes ráno jsem zkonstatovala, že mému tělu nastává zase zimní období. Trochu se obalí tukem, však ono to v létě zase spálí, jako každý rok. Jenže, letos to bude jiné. Letos nebudu šílet kvůli tomu, že chci zhubnout pět kilo, abych byla spokojenější (k naprosté spokojenosti, bych musela odříznout tak 1/3 sebe :D) a budu se zabývat jinými, podstatnějšími věcmi. Nejsem tlustá, jsou lidé, kteří mají víc kilogramů i větší prostorovou výraznost a netrápí se.... On totiž mnohdy není problém v těle, ale v hlavě ;) a já chci mít letos hlavu čistou :)