Neměla jsem smutný dětství. Jen můj otec byl trochu despotickej.
Nebil nás jak žito, ale bil nás dost. Nejsem odborník na lidský povahy, ale nejspíš byl tak trochu cholerik. Jak řekl, tak bylo. A když ne, tak bylo zle.
Nesoudím ho, nejsem tu od toho. Co udělal mě jsem už dávno odpustila. Čím ublížil mým blízkým, to odpustit nedovedu.
Asi tak ve dvanácti letech jsem pochopila, že je jednodušší udělat, co se po mě žádá, držet hubu a krok a myslet si svoje. Díky tomu, jsem měla dospívání relativně v klidu, bez větších problémů. Jak řekl otec, tak bylo. Pochopila jsem, že nalakovaný nehty, barva vlasů nebo nedejbože řasenka mi za přesdržku nestojí.
Když mi bylo skoro devatenáct (přesněji týden před mými narozeninami), vysklil na mě dveře. Takové ty, které jsou v každém starším paneláku v pokoji. Přišel tehdy domů trochu pod parou a skoro praštil s naší (vždy) štěkající, pětikilovou fenečkou o zem. Vzala jsem psa, zavřela do posledního pokoje a sebe do průchozího, který ty dva od sebe odděloval. Řekl mi ať otevřu ty dveře nebo je vysklí. A poprvé po dlouhé době, slyšel moje jasné a zřetelné "NE". A tak je vysklil. Už se na něj za to nezlobím, dávno jsem mu odpustila.
Tehdy jsem pochopila, že je spousta věcí, které nestojí za to, aby Vám někdo (z pozice silnějšího) dal přes hubu, ale taky jsou takové, které stojí za roztříštěné sklo nad Vaší hlavou. A je důležité umět to rozeznat. Jinak se může stát, že se z Vás stane uřvaná hysterka, která jde hlavou proti zdi ať to stojí co to stojí, nebo taky šedivá myška, která se bojí říct svůj názor a nechá každého, aby si s ní každý dělal, co se mu zlíbí.
