Včera jsem tu četla v blogu, co by kdo udělal, kdyby se dozvěděl, že má před sebou poslední den a večer jsem nad tím zapřemýšlela.
Došla jsem k závěru, že bych byla nechutně praktická. Jako vždycky. Tedy většinou.
"postaral by ses o Piňďu, kdybych zemřela?" zeptala jsem se z koupelny své drahé polovičky.
"prosim tě, co tě to napadlo za blbost?" namísto odpovědi.
"no, postaral by ses o něj? Nebo bych to měla domluvit raděj s mamkou?"
"jasně, že bych se o něj postaral, ale teď mi řekni, co tě to napadlo, prosim tě" vytřeštil na mě oči.
"to já jen tak, chtěla jsem to vědět" usmála jsem se a dala mu pusu.
Takže jedna věc je vyřízená. Co dál? Zavolala bych šéfovi, nebo mu poslala SMSku, že nutně potřebuju na zítra volno. Z rodinných důvodů. Vím, že je to člověk chápavý, takže tam problém nevidím. Nehodlám ze svých 24 posledních hodin strávit třetinu v práci s myšlenkami někde jinde. Zavolala bych mamce a ségře jak mají zítra práci... a přizpůsobila tomu plán.
Ještě v noci bych si zajela do zdejšího nonstop nejmenovaného supermarketu koupit láhev coly, působí na mě stejně jako energetické nápoje a nehodlám ani minutku prospat. Až to přijde, budu toho mít až až... a hned ráno bych vyjela za mamkou a ségrou. Cestou bych koupila pořádný kytky, nejlépe v květináči, ty vydrží.
Nejspíš bych měla na uchu handsfree, abych instruovala kolegyni, co je potřeba ještě dovyřídit a kde to najde. Asi bych jí řekla o co jde a řekla bych jí, že jsem moc ráda, že jsem jí poznala a kdyby něco potřebovala, jsem ještě pár hodin na příjmu a ráda jí pomůžu.
S holkama bych poseděla, zasmála se, dala kafe, objala je a řekla jim, že je mám ráda...tak jako vždycky. Ani slovo o tom, že je to naposled. Sobecký? Já vím, ale zbytečně by se trápily za mně. Odvezla bych mamku do práce, rozloučila se ségrou a valila zpátky.
Naštěstí není potřeba nikoho burcovat kvůli poslední vůli, fakt nevím, co bych komu rozdělovala :-)) takže by mi ještě nějaký čásek zbyl.
Našla bych si chvíli, abych napsala pár milých dopisů. Lidem, ke kterým bych se už nedokázala z časových důvodů dostat a možná i těm svým holkám. Řekla bych jim, jak si vážím toho, že vstoupili do mojeho života, obohatili jej a udělali z něj to, co jsem měla tu radost prožít. Poprosila bych je, aby mi odpustili, jestli jsem jim někdy ublížila a nebyli smutní z toho, že tu nebudu. Ujistila bych je, že ani já nebudu napořád usínat s tím, že mi ten či onen provedl to nebo ono... nejsem taková, abych si v sobě živila zášť, touhu po pomstě a nenávist.
Zbytek dne bych strávila asi s přítelem a psem nejlépe někde u vody(tedy pokud by to nebylo zrovna v zimních měsících...to bych asi šla stavět sněhuláka). Večer bychom si s přítelem otevřeli lahev vína a naposledy se pomilovali.
Požádala bych ho, aby moje oblečení dal někomu, komu se ještě bude hodit, moje osobní věci mojí mamce a ségře, mě už k ničemu nebudou. Aby mi zařídil jen nějaké skromné rozloučení, nic velkého a uplakaného a aby, pokud uvažuje o nějaké "after party" to byla party se vším všudy.
Nemůžu mluvit za něj, jestli by šel spát nebo ne. Já doufám, že ne, že by mě v mojí hodince H nenechal samotnou. Ne, že bych se toho bála, ale nejsem ráda sama. I když si myslím, že v tomto ohledu se můžu spolehnout na svého psího přítele.
Pointa? Žádná, prožila bych den jako každý jiný, jen trochu víc nabitý emocemi. Nebo bych si to alespoň tak přála. Jenže kdo ví... jak to vlastně ten den D bude.
