Poslední dobou trochu víc cestuji po republice. Máme být na co pyšní. Krásná země. Až na jeden znepokojivý element. Ze země, která oplývala mlékem a strdím (medem), se stává kraj plný žluté páchnoucí řepky.
Už od doby prvních zemědělců mladší doby kamenné bylo hlavním a fakticky jediným účelem zajištění potravy, pro sebe, pro rodinu, pro kmen. A je celkem jedno zda první pole plodila oves, žito, proso, kukuřici nebo rýži. Společnost se měnila, státy a říše vznikaly a zase zanikaly, avšak zemědělci stále dělali svojí práci. V českých zemích jí dělali tak dobře, že už ve 14. století, za vlády Karla IV., mělo Čeké království tolik obilí, že ho ve velkém vyváželo po Labi do německých zemí. Soběstačnost v produkci základních potravin byla jedním ze základů prosperity státu. Jednou se neurodilo a byl malér. A pak přišel Babiš s řepkou.
Pokud už někdo zapomněl, byl ton právě Andrej Babiš, kdo v roce 2010 vyloboval přidávání řepky do paliva jako biosložku. Tím došlo nejen ke skokovému zdražení PHM, ale také postupnému „zaplevelování“ úrodné půdy monokulturou řepky. Tenkrát tomu hodně fandila i EU, ta ale od podpory biopaliv odstupuje. S řepkou se musí něco vymyslet. Počítám, že Babiš rozjede kampaň na to, aby nás všechny řepkou nakrmil. Ano, pomalu si na to zvykejme. V základních potravinách dávno nejsme soběstační, dovážíme kde co a často v mnohem horší kvalitě – maso, ovoce, zelenina, cukr i mouka. A člověk, který vládne největšímu zemědělskému impériu a může s tím něco udělat, jen rýžuje na řepce.
Nevím, komu řepka voní, ale mně určitě ne. Zato není těžké domyslet si, komu voní prachy z řepky vzešlé. Co na tom, že řepka vytlačuje potraviny, které musíme dovážet. Co na tom, že řepka vyčerpává půdu, je české krajině nepřirozená a pro celý ekosystém, jakožto monokultura znamená katastrofu.
