Dnes můžeme ženy nalézt ve všech vysokých funkcích, ať už v armádě, politice či vědě. Je to však teprve nějakých 100 let, co se ženy západního světa začaly emancipovat. Dlouhá staletí před tím, ať už v éře pohanských božstev, či ještě více v novém letopočtu, byla žena degradována do podřadného postavení. Za historický mezník v postavení ženy ve společnosti bývá označován příchod Indoevropanů s jejich válečnickými mužskými božstvy, ovšem poněkud se v této souvislosti zanedbává fakt, že nemalou úlohu v degradaci ženy sehrála také křesťanská církev.
Keltský svět, kde byla úloha ženy téměř stejně významná jako úloha muže, se jeví velmi pozoruhodným nejen ve srovnání se středomořskými civilizacemi či se středověkem, ale i v kontextu 19. století. Keltská žena, ať už to bylo v Irsku, Skotsku nebo Gallii (Francii), mohla být zvolena do čela klanu, mohla být druidkou, básnířkou, soudkyní i válečnicí.
V keltském světě bylo uctíváno bezpočet ženských božstev, která měla zřejmý původ v jedné Velké mateřské bohyni. Doklady význačného postavení žen u Keltů však nalézáme i mimo náboženskou sféru. Za reprezentativního zástupce mezi archeologickými nálezy, dokládajícími tuto skutečnost, můžeme označit nález ženského hrobu z Vix ve Francii. Okázalost pohřbu jasně vypovídá o významném postavení ženy, odborníci se však přou, šlo-li o pohřeb keltské princezny, nebo druidky. Nutno ještě podotknout, že tento pohřeb není výjimkou, neboť v kraji, kde Vix leží, bylo odhaleno takových hrobů více.
Vedle archeologických dokladů přinášejí i písemné prameny mnohá svědectví o výjimečném postavení keltských žen. Neocenitelným pramenem nám jsou v této souvislosti tzv. Brehonské zákoníky, kodifikace keltských irských zákonů, které však byly shodné i se zákony v Británii a do určité doby zřejmě také se zákony v Gallii, kde začal relativně brzy působit vliv středomořských států. Brehonské právní traktáty mimo jiné dokládají, že ženy zastávaly, ve srovnání s ostatními civilizacemi, důležité postavení. Měli stejné dědičné právo jako muži a žena zůstávala majitelkou všeho, co si přinesla do manželství, a to ne pouze stran osobního majetku, ale i co se týkalo jejího věna. Žena byla svému muži rovnocenná, byla jeho partnerkou a ne majetkem. Za své zásluhy mohla být také zvolena vůdkyní klanu a stejně jako muž mohla zastávat úřad. Tyto skutečnosti potvrzuje i Tacitus, když píše o Keltech, že „ ... ve velení vojska totiž nečiní rozdíl mezi pohlavími“.
Ženy byly dobře chráněny i zákonem. Značná pozornost jejich postavení je věnována v kodifikaci Cáin Admomnáin ze 7. století, která vypočítává různé pokuty pro ty, kteří poškodí čest ženy. Cáin Admomnáin výslovně zakazuje popravu ženy, je-li shledána vinnou z promyšlené vraždy. Podle zákona bylo nejkrutějším trestem vyobcování. Je ironií osudu, že Brehonské zákony byly oficiálně zrušeny za vlády anglické královny Alžběty I. ...
S postupným šířením katolické víry se však úloha ženy proměnila i v tradičně keltských zemích, tedy Irsku a Skotsku a trvalo dalšího půl tisíciletí, než ženy nabyly to, co kdysi proti své vůli ztratily. Nakonec, bylo to právě Irsko, které mělo jako jedna z prvních zemí na světě ve svém čele ženu - presidentku...
