Pálit Korán? Ale fuj! Leč nebuďme jako ovce

Marta Krausová ve svém sobotním blogu projevuje pochopení k svéráznému činu jistého amerického (hádal bych, že protestantského) duchovního, který spálil Korán. Autorka ve svém článku míchá legitimní kritiku islámských společností s primitivními fóbiemi.

Protože jsem k problematice islámu ještě nikdy nepsal, pojmu svůj článek spíše jako osvětlení svých názorů na nejživější otázky, které tu vášniví islámobijci vznášejí a už v nich mívají předem jasno.

Domnívám se, že pokud bych svůj postoj k muslimské imigraci měl vyjádřit nějakým zapamatovatelným
výrokem, jeden bych měl v zásobě. Je to asi tak 5 nebo 10 let, kdy se ve Francii diskutovala myšlenka zákazu muslimského šátku (hidžábu) ve školách a zřejmě i dalších veřejných institucích. Tehdy jsem svůj názor shrnul slovy: ,,Nechat si namigrovat do země 6 000 000 muslimů, kterým následně zakážu nošení šátku, je asi stejně rozumné, jako nastěhovat si do paneláku slona, kterému poté uříznu chobot, aby nedráždil ostatní nájemníky svojí slonovitostí.´´
Vysvětleno polopaticky: Je naprosto legitimní diskutovat o tom, kolik imigrantů z cizorodé kultury dokáží naše státy pojmout, kolik jich je nejrozumnější přijmout. Je legitimní přijímat zákonná opatření proti další imigraci. A snad i hledat způsoby stěhování imigrantů zpět, to ovšem jen v rámci rozumných lidskoprávních standardů. (Úplata za dobrovolnou migraci zpět by snad mohla býti pro země jako Nizozemsko či Francie stravitelným řešením.) Pokud je muslimům žijícím v západních zemích zakazováno něco tak nevinného, jako je šátek kolem hlavy, není to ani ochrana evropských kulturních tradic, ani rozumná sekularizace. Je to jen prachsprostá buzerace.
Pochopitelně existují i radikálnější proudy v islámu, které vyžadují po ženách výraznější zahalení - čádor, niqáb, burka. U čádoru už bych byl trochu opatrnější - tady už mi to zavání dosti utlačovatelským pohledem na ženu, která zde je nucena nosit de facto stejnokroj. Ovšem asi bych se přiklonil opět k povolujícímu stanovisku. U niqábu a burky už bych se přiklonil ke stanovisku zamítavému - takové oblečení ve mě evokuje útlak a navíc prakticky znemožňuje identifikaci.
Potom je tu otázka výstavby mešit. Osobně si myslím, že islámské vyznání našich spoluobčanů a spoluobyvatel by mělo být plně tolerováno, ovšem je nutno se nějak vyrovnat s faktem, že v některých islámských zemích je prakticky nemožné stavět kostely nebo svatyně jiných vyznání. Že je tam pošlapávána náboženská tolerance, ať už zákony psanými či nepsanými. Proto bych hledal způsoby, jak povolovací proces k výstavbě mešit zaměnit na jakýsi výměnný proces s arabskými státy. Jestliže tedy v Teplicích chce nějaký saúdský podnikatel zainvestovat mešitu pro lázeňské hosty, bylo by vhodné dát si při jejím povolování podmínku: ,,Ano, povolíme, ale mešita bude otevřena jen za podmínky, že v Saúdské Arábii bude zprovozněn alespoň jeden křesťanský kostel v rámci reciprocity. A na budoucí porušení dohody (zavření toho kostela) budeme reagovat analogicky!´´ Jistě, možná si to představuji jako Hurvínek válku, ale ta základní myšlenka snad není k zahození.
Také je třeba muslimskému světu dávat najevo, že ta tolerance k imigrantům a některým jejich zvyklostem je naší silnou hodnotou. Tedy, že očekáváme alespoň elementární respekt ke křesťanským (a dalším) menšinám v jejich státech. Že nebude docházet k občasným pogromům na křesťanské komunity jako v Egyptě. Že nebude konverze ke křesťanství trestná. Také, že nebude člověk pruděn byrokraty či pronásledován osmdesátičlenným houfem tetiček, strýců a neteří, když se rozhodne konvertovat. A samozřejmě, že bude Bible běžně k sehnání v obchodech. Že nebude problém si postavit nový kostel či synagogu. Hájení zájmů pronásledovaných křesťanů by se mělo stát důležitou součástí politiky západních států.

Řečeno stručně: Raději budu bojovat za lidská a náboženská práva s Pavlem Bělobrádkem a Zuzanou Roithovou, než tlachat o bezbřehé toleranci s Ondřejem Liškou a Michaelem Kocábem.
Nelze očekávat od muslimské většiny, že dopustí, aby kostely v její zemi byly větší než jsou mešity. Proto si myslím, že třeba stavba minaretu u nás by už byla problémem sama o sobě. Představa, že se úzká věž tyčí nejvýše ve městě a několikrát za den z ní vyřvává muezzín, je poněkud mrazivá. Proto se v tomto případě přikláním k silně omezujícímu až zamítavému stanovisku.
Pálení Koránu je pochopitelně ubohost. Jak říkal Chesterton: ,,S náboženstvím je to jako s očima ženy. Buď je chval, anebo je nech být.´´ Ono to s islámem jistě není tak docela jednoduché, jak tohle náboženství z doslechu znám, přesahuje i do roviny účinné evoluční strategie (a tím se z něj ještě více stává ono silné politikum), navíc je známo, že už jeho počáteční dějiny jsou příběhem výbojné státní expanze. Nicméně v případě pálení Koránu zmíněný výrok pochopitelně sedí přesně. Pochybuji, že by veřejným spálením této knihy byl odvrácen nějaký muslim od své víry. Akorát tím onen Američan spoustu obyčejných slušných lidí bytostně urazil (možná i ty usměvavé Tunisany, co vedle autobusové stanice Anděl prodávají pizzu, pokud se to náhodou někde dočetli) a některé agresivní hulváty vyprovokoval k násilným akcím, např. vůči západním ambasádám v muslimském světě.
Když už jsme u té tolerance, velmi mne mrzí, že v západním světě dnes platí podivná logika: ,,Paroduj islám a druhý den ti hoří auto před barákem. Paroduj judaismus a druhý den máš v poště oficiální stížnost nějaké židovské organizace. Paroduj křesťanství a druhý den jsi aplaudován jako bořitel společenských tabu.´´

Myslím, že na náboženství by se mělo sahat velmi opatrně. Návodem snad mohou být židovské anekdoty, kde jsou terčem humoru chyby a nešvary obyčejných lidí k víře se hlásících, nikolivěk Bůh samotný. Velmi mne mrzí, že někteří čeští vtipálci, v čele s kvartetem Hru-Te-Ba-Mareš, tenhle rozdíl nedokáží pochopit, když se oplzlým způsobem navážejí do samotného jádra víry křesťanské.
A závěrem zbývá podotknout, že není muslim jako muslim. Máme tu pochopitelně Araby z různých zemí, ale zároveň tu jsou Peršané, Indonesáné (ani nevím, zda jde o jeden národ), ale také dosti tolerantní Turci, Albánci, Kazaši, anebo třeba Bosňáci. Míra tolerance k odlišnému je v různých zemích značně proměnlivá. To, že je dnes třeba Írán v hledáčku pozornosti médií (Sionisticky laděných? Možná...), souvisí spíše s politickými ambicemi místního politika Ahmadínežáda (Otázka k diskusi: V čem jsou méně legitimní, nežli třeba ambice Putina nebo Sarkozyho?) ještě přeci neznamená, že jde o nejrestriktivnější zemi muslimského světa. Byť zrovna med to tam jistě není. A kamenování je odsouzeníhodné v každém případě. V Íránu i v prozápadní Saúdské Arábii.
Sečteno a podtrženo - islámská problematika chce více rozumu a méně emocí. Já vím, ono je to takové karmotvorné téma. Takové, jako byl ještě poměrně nedávno politický nebožtík Paroubek. Ovšem řekl bych, že v tomto případě ty diskuse asi neskončí ze dne na den. Takže ani tento článek zřejmě nebude mým posledním příspěvkem k tématu.
KONEC ČLÁNKU