Včera ve 12:33 vyšel na zdejším blogu článek Lucie Rovné, mladé nestranické kandidátky na listině KSČM, nazvaný Bilance 20 let pseudosvobody. (Viz odkaz na konci článku.) Ač jsem sám k současnému stavu věcí v mnohém kritický, takový ostře negativní pohled mě zděsil. Pojďme si pamflet mladé paní Rovné krok po kroku projít a zamyslet se nad její pochybnou argumentací.
Che Guevarathoseshirts.com Autorka velice ostře kritizuje rozprodej státních podniků po roce 1989. Můj názor, zda stát má či nemá vlastnit velké podniky, je vcelku nevyhraněný (u zřetelně strategických podniků jsem vcelku pro), pokud nejde o násilné udržování neživotaschopných odvětví, které je cestou do pekel. Vypadá to, že stát rozprodal především ty podniky, na kterých se dalo vydělat, zatímco ty prodělečné mu stále leží na krku, ačkoliv by to mělo být právě naopak, pokud vůbec podnikatelství státu připustíme. Potud asi shoda s autorkou. Je však tato velká polistopadová krádež nutně obžalobou nového systému? Domnívám se, že nikoli – reálný socialismus byl bordel na kolečkách, který prostě už nemohl dál. Bylo jasné, že se při změně poměrů něco rozkrade (krásný eufemismus zní ,,transformační náklady“), a bylo žádoucí, aby se rozkradlo co nejméně. Bohužel to dopadlo tak, že o chystané privatizaci měli informace z první ruky vysocí straničtí funkcionáři, a tak se stěhoval státní majetek do různých pochybných fondů, za nimiž stáli různí (ex)komunističtí papaláši (často přebarvení, modrá barva byla tehdy v módě asi nejvíce) nebo jejich vypečení synáčkové – napadají mne jména jako Soudek, Junek, Dlouhý, Adamec, Mohorita, Kočárník, Krejčíř. Za osud mnoha podniků tak nemůže nový demokratický systém, ale jeho stará komunistická náplň – jak výše zmínění šibalové, tak obyčejní českoslovenští občané, kteří po 50 letech totalitní devastace ztratili občanské a právní povědomí a nedokázali najít obranu, ba často vyloženě naletěli. I s tezemi o likvidaci odvětví průmyslu a zemědělství bych dokázal souhlasit jen zčásti. Dost možná, že v cukrovarnictví a zemědělství nám EU nepřidala, ale v průmyslu? Podle mě se má věc prostě tak, že průměrný český občan (obzvláště žena) se nechce moc předřít a zároveň mít obstojný plat a přijatelné ceny. A tak ve volbách volíme strany, které mají v programu navýšení minimální mzdy (pak se ale nevyplatí výroba v českých továrnách) a nakupujeme prostě levnější skleničky a vázy, bez ohledu na nápis MADE IN CHINA na jejich spodku. Myslím, že tento přístup převažuje odleva doprava. Párkrát jsem v letech těsně prepubertálních (v době mých levicových názorů) byl na komunistických manifestacích a dodnes pochybuji, že by tam všudypřítomní vietnamští trhovci prodávali vlasteneckým komunistickým voličům oděvy zrovna od švadlen z českého pohraničí. Celní bariéry považuji spíše za přežitek minulosti, možná i přispívají k rozdělení světa na bohatou a chudou část. A komunisté rádi chudobou ve třetím světě argumentují proti kapitalismu, že? Potom přichází odstavec, který si zaslouží samostatnou citaci: ,, Ze státu s vysoce rozvinutým průmyslem a zemědělstvím jsme si nechali udělat jeden velký sklad a montážní středisko. Zahodili jsme význam vzdělání, omezili na minimum učňovské školství, zlikvidovali výzkum v jednotlivých továrnách a potlačili jsme tvořivost a nápaditost českých lidí. Mnoho vědeckých kapacit jsme si nechali odlákat za lepším do zahraničí. Nenávratně s nimi zmizeli i patenty a licence, na kterých dnes vydělávají jiní.“ Jak jsme mohli zahodit význam vzdělání, když počet lidí s vysokoškolským vzděláním soustavně roste? Na některých vysokých školách hrála dříve velkou roli stranická knížka soudruhů rodičů (to asi platí i dnes), byla tu řada lidí, která však nemohla svobodně studovat kvůli svému kádrovému profilu. To snad už dneska není. Za reálsocíku studovalo VŠ asi 8 procent populace, i na gymnáziích bylo méně místa. Kdyby všichni dostali vzdělání, neměla by ČSSSR (Československá sovětská socialistická republika) dostatek otroků na práci v továrnách, která mnoha lidem poničila zdraví. Dneska si může pro titul dojít každý b****, pokud aspoň trochu chce, a pokud nemá peníze na Kindla, je tu spousta humanitních a pedagogických fakult. Netroufám si soudit, zda to je takhle optimální, tituly se už devalvují, ale přesto věřím, že tu jsou dneska rovnější podmínky než v minulosti. (Moje životní zkušenosti s minulým režimem jsou přibližně stejné, jako má autorka článku, vycházím z vyprávění lidí okolo sebe (a to mám v rodině hodně alespoň latentních komunistů), tak snad je to docela rovná hra, když srovnávám.) Vůbec pak nerozumím nářku, který zní: ,,Mnoho vědeckých kapacit jsme si nechali odlákat za lepším do zahraničí. Nenávratně s nimi zmizeli i patenty a licence, na kterých dnes vydělávají jiní.“ A jak jsme měli těm nejchytřejším zabránit, aby zamířili západním směrem? Ostnatým drátem a samopalníky na hranicích? Zajímavým argumentem mladé paní Rovné je rychle rostoucí státní dluh. Ono se to soudruhům hezky hospodařilo, když tady tvořili důchodci 10 procent populace a dneska tvoří třeba 30. (Přesná čísla neznám.) Aby si to soudruzi posichrovali, pro jistotu nedávali lidem nad 50 let ani dialýzu. Řekněte, co v materialistickém režimu s člověkem, který už moc výrobních plánů nenaplní? Je pravda, že státní dluh je dnes alibisticky sanován neustálým rozprodejem všeho možného, ale copak komunisté nesanovali své deficity vnitřní devastací? Než postavit na dluh kasárny nebo ubytovny, raději někde ukradli klášter, naházely knihy do sběru, do stropů napíchali háky (kdo ví k jakému účelu), namísto sochy Jana Nepomuckého dali transformátor elektrického napětí. Spousta dluhů dneška navíc nevzniká ze zvůle zlého kapitalisty, ale kvůli voličům všech politických stran, KSČM nevyjímaje. Padesátileté úřednice mají dnes nárok na třináctý plat placený z deficitu, aby mohli dítěti koupit z Číny dovezené křeslo Fatboy Djeksuns nebo podobnou pí****nu. Pak mají Číňané přebytek rozpočtu a skupují naše evropské dluhopisy – koloběh, jako ve vtipu o RVHP a hliněných trpaslících. A téměř každý, kdo si může vybrat svojí světovou stranu a životní cíl, volí přesto tu evropskou cestu. Je lepší být zadluženým Evropanem, než výnosným (pro někoho jiného) Číňanem. Když se podíváme na osobní stránky této kandidátky, dojde nám rychle, že tuto cestu si vybrala i ona. V čem se snad shodnu, je určitá neobjektivita České televize. Patent na výklad Sametu tady mají vedle Havla třeba Albrightová, Rupnik nebo Michnik, tedy takoví víceméně ,,středozelení liberálové“, jiné názory se nějak moc nepěstují. Aktivismus Jiřího Palcáta Janečka je takovou agitkou naruby – komunisté dnes rádi slaví 8./9. květen, protože je to jediný svátek, který se dá vměstnat do jejich klišé. Naopak na modro-zeleno přebarvení bolševici rádi připomínají 17. listopad, ale o 8. květnu už toho řeknou méně (snad jen ve zprávách udělají z Plzně na pár minut hlavní město republiky) a o nějakém Mnichovu nebo 15. Březnu pro jistotu zarytě mlčí. Ale to už je téma pro jiný článek. Je politováníhodné, že paní Rovná na základě publikace svých názorů přišla o práci, podle mě to do demokracie nepatří. Za sympatie k rudé hvězdě nelze člověka trestat a snad se soudružka v nějakém článku zastane těch nebožáků, kteří jsou v armádě popotahováni kvůli symbolům SS. Vždyť Hitler a Stalin měli tolik společného. Jen nevím, zda si to ona uvědomuje, když na svých stránkách klasifikuje nacionální socialismus jako pravicový extrémismus. (Upřímně řečeno, být nadřízeným paní Rovné, určitě bych jí netrestal za soukromé názory. Naopak ty Esesáky z Afghánistánu bych stáhnul, i když bych z toho nedělal takovou velkou kauzu. Nelze srovnávat vražedná komanda SS s bolševickým morem, který prošel rozličnými obdobími, a který nakazil znatelnou část skoro každé rodiny. Navíc mi přijde, že to Rovná nemyslí tak zle, o tom v závěru článku.) Na stránkách této autorky jsem našel docela zajímavé vyprávění o její kamarádce, která si kvůli špatné sociální situaci nemůže dovolit dítě. Bezpochyby je takových případů více, ale nedělám si iluze, že by sociální a bytová situace mladých rodin za minulého režimu byla zásadně odlišná. Budiž snad důkazem, že v 70. letech, podle mýtů tak přátelských k babyboomu, byl počet umělých potratů skoro stejný, jako počet porozených dětí. To nevypovídá o možnosti svobodného porození budoucí generace. Snad nám soudružka Rovná nedá v některém příštím článku za vzor Čínskou lidovou republiku, to by mi asi bylo poněkud nevolno. Celkově by se dalo říci, že autorku trápí podobné problémy ve společnosti, jaké pozoruji i já. A snad jí ty problémy upřímně pálí a mrzí. Jen ty souvislosti, příčiny a následky má nějak pomotané. Já bych jen závěrem podotknul, že projevy ,,smrti Západu“ (nízká porodnost, rozpad rodiny, degenerace mladých lidí, renesance pohlavních chorob, ústup životaschopnějšímu islámskému elementu) jsou v zemích, které bolševismus prožral až do morku kostí (Rusko, Ukrajina) daleko citelnější, než na Západě. Kdyby tedy měli soudruzi z KSČ příležitost ,,budovat spravedlivou společnou déle a intenzivněji“, pak bychom reálně existující ,,nešvary Západu“ pocítili podle mého názoru ještě daleko citelněji. Snad to autorce také dojde a ze svého poblouznění komunistickým výkladem světa brzy vystřízliví. KONEC Odkaz na původní článek http://rovna.blog.idnes.cz/c/110509/Bilance-20-let-pseudosvobody.html
