Jiří Paroubek, bývalý český premiér a bývalý předseda ČSSD ,,zakládá´´ novou levicovou stranu. Podle mého názoru není tento projekt zdaleka bez šancí.
Jiří Paroubek se nechce nudit doma se ženou... Foto: iDnes.cz
Zdá se, že Paroubek má ambici vytvořit jakousi ,,TOP 09 naruby´´, tj. zajistit, aby ČSSD měla na levici koaličního partnera a v Česku tak mohly vznikat funkční levostředové vlády. Pokud se nedopustí taktických bot a sežene dostatek sponzorů, asi mu to vyjde - svým razantním stylem může poměrně snadno získat potřebných 5 procent hlasů a ČSSD by se po definitivním rozchodu se svým kamenem na noze mohla stát přijatelnější volbou pro mladší voličské skupiny. ČSSD sobotkovského střihu je bez chuti a bez zápachu, což může vést k silnému volebnímu výsledku (čím méně strana křičí, tím více dostane hlasů) 30 - 35 procent, zatímco Paroubkův subjekt (Národní socialisté - levice 21. století, dále jen NSL21) by vytěžil 5 - 10 procent radikálnějších voličů. V celkovém součtu by se tak úhrn levicových křesel zvýšil, zřejmě na parlamentní většinu.
Z hlediska osobních ambicí J. P. jde potom o logickou volbu. Jako řadový poslanec ČSSD by už zřejmě nikdy v životě nedosáhl na ministerské křeslo, zatímco jako předseda případné koaliční strany si bude moci křeslo ve vládě vybírat. Ovšem koaliční potenciál nového subjektu je velkým otazníkem - odpověď možná naznačí již krajské volby v příštím roce. V Ústeckém kraji lze čekat, že levice získá opět většinu křesel, ale strana NS - LEV 21 odloupne část hlasů ČSSD, případně KSČM a bude také zastoupena. V tom případě bude ČSSD stát před volbou, zda skládat experimentální koalici typu ,,ČSSD - Severočeši.cz - NSL21´´, anebo sáhnout po jistotě velké koalice s ODS. Skoro bych si vsadil, že zvolí mocensky osvědčenou druhou možnost.
Samotné sněmovní volby 2014 jsou natolik vzdálené, že nelze moc předpovídat - Paroubek se bude muset popasovat s konkurencí v podobě Suverenity a možná znovu Zemanovců. Vzhledem k jeho cílevědomosti a přístupu na areopag sněmovního pultíku je ovšem dost pravděpodobné, že se s takovou výzvou vypořádá úspěšně. A tak je docela možné, že jsme opravdu svědky zajímavého politického comebacku.
Angažmá J. P. ve straně s přívlastkem ,,národní´´ je přesto pikantní. Spojení člověka, který si dal v dobách premiérských za hlavní cíl přijetí euroústavy a je dodnes výrazným fandou společné evropské měny a strany, která ještě v roce 2004 stavěla společnou evropskou kandidátku s Národní stranou
Petry Edelmannové, silně naznačuje, že vzájemná náklonnost opravdu netkví v programovém porozumění, nýbrž v nečekané šanci na politickou moc.
Teď už jsem jen zvědav, zda do nového subjektu vstoupí váhající exvéčkař Jaroslav Škárka (Ten, který se štítí jezdit tramvají s Ukrajinci a svobodné matky nazývá slepicemi.), aby ,,přitvrdil muziku boje za dolních deset milionů´´.
