Jules Verne, autor mého (nejen) dětského srdce

(Vzpomínka na dětská léta a na autora, který mě hodně ovlivnil a podpořil můj zájem o náš velikánský svět.)

Dvacet tisic mil pod morem, ilustrace Alphonse de Neuville et Edouard Riou Zdroj: Google Nedávno probíhala v České televizi soutěž Kniha mého srdce. Já mám knih svého srdce více, ale nutno říci, že za nimi většinou stojí jeden jediný autor – francouzský spisovatel a zakladatel sci-fi Jules Verne. O Verneovi se vypráví, že prý měl ve své pracovně glóbus, do kterého zapichoval špendlíky. Špendlíky vyznačovaly místa, která již v nějakém románu popsal. A tak za svůj téměř osmdesátiletý život (8. února 1828 Nantes – 24. března 1905 Amiens) stihl popsat snad všechny myslitelné končiny. Verne napsal přes 50 románů ve svém slavném cyklu Podivuhodné cesty. Hodně jsem jich přečetl, snad většinu. Pokusím se alespoň na některé zavzpomínat. Jeho první román Pět neděl v balóně podnítil můj zájem o matematiku a chemii. Po jeho přečtení jsem věděl, že vodík můžeme jímat po reakci kovu s kyselinou, že kromě stopy existuje i stopa čtvereční a stopa krychlová, že není těžké přepočítávat mezi anglickými a kontinentálními (metrickými) jednotkami. S fascinací jsem si pak zjišťoval zajímavosti o vzduchoplavbě, bratřích Montgolfierech a dalších průkopnících. Obrovským zážitek byla volná trilogie Děti kapitána Granta – Dvacet tisíc mil pod mořem – Tajuplný ostrov. Děti kapitána Granta jsem znovu docenil, když jsem v kvintě osmiletého gymnázie dělal na předmět Anglofonní reálie referát o historii Nového Zélandu – klíčovým zdrojem se stala jedna kapitola, která je tomuto tématu kompletně věnována. Autor se v této knize rozhodl odpřednášet zajímavosti všeho, co je na 37 stupni jižní šířky a zvolil geniálně jednoduchý způsob, jak tam umístit děj. Snad tuhle rovnoběžku vybral právě kvůli Novému Zélandu. Z knihy Dvacet tisíc mil pod mořem jsem si odnesl zájem o hlavonožce. Souboj s krakaticí ve mne probudil obrovský zájem o nejrůznější havěť v čele s chobotnicemi, sépiemi a krakaticemi. Kniha končí v obrovitém skandinávském víru Malstroem, a tak jsem po dočtení knížky pozoroval víry ve vypouštěné vaně nebo umyvadle a nadšeně si představoval, že něco podobného může fungovat i ve velkém, ovšem na základě srážení mořských proudů. Tajuplný ostrov je chvalozpěvem na sílu chemie – příběh se odehrával na malém ostrůvku, který má neuvěřitelné množství surovin. Geniální Cyrus Smith tam vyrábí hydroxid z nalezeného ledku. Z tuku zvířat vyrábí glycerol a dohromady získává mýdlo. Ledek, kyselinu dusičnou a glycerol používá i na výrobu střelného prachu a nitroglycerínu, kterými láme skály. Obrovským zážitkem byl román Ze Země na Měsíc, kde jsem si osvojil problematiku 1., 2. a 3. kosmické rychlosti. Autor tam dobře předpověděl způsoby přistávání rakety zpět na Zemi, ale některé jeho představy jsou hodně zjednodušující – třeba ten výstřel z děla, kde je smrtící zrychlení ztlumeno nějakým chytrým pérováním v podlaze projektilu s vesmírnými poutníky. Zemřelého psa vyhazují cestovatelé do vakua jednoduše tak, že okénko strašně rychle otevřou a zavřou. Verne byl velký vizionář, ale v zájmu stravitelnosti příběhu byl občas i zdatným fabulátorem. V té řadě zážitků s Julesem Vernem by se dalo pokračovat, ale já zkusím jen krátce shrnout, na co všechno si dokážu namátkou vzpomenout. Z Ledové sfingy jsem si odnesl fascinaci magnetismem, z Chancelloru si vybavuji jedovatost měděnky (síranu měďnatého) a obrovskou sílu řeky Amazonky, která je využitá v samotné pointě příběhu. Oceánem na kře ledové (César Cascabel) mě zaujal zápletkou natolik překvapivou, že ji nezasvěcenému čtenářům pro jistotu nevyzradím. V nějakém románu o dopadu meteoritu (jméno už si nevybavím) jsem se naučil vzoreček pro objem koule. Závěrem ještě vzpomenu fantastickou konstrukci z románu Na kometě (Hector Servadac), kde na moři poklesne teplota pod nulu, ale protože je voda v absolutním klidu, nedošlo ke změně skupenství. Po vhození kamene do vody se širé moře náhle promění v ledovou pláň. Docela by mě zajímalo, jak francouzský autor na takovou věc přišel. Takto bych mohl pokračovat dále, ale nastává čas na shrnutí. Po verneovkách mi zůstal zájem o nejrůznější přírodní vědy, k tomu i něco ze světového zeměpisu a dějepisu. Naučil jsem se triviální chemické názvosloví (kolik nečtenářů Verneho ví přesně, co je to kyz, co je to ledek, z čeho je složen dynamit nebo střelný prach), pochopil jsem výpočet hustoty plynu, uměl jsem složení vzduchu v procentech dřív než ostatní spolužáci. Nebýt Verneho, možná by mě život zavál na úplně jinou školu, než kterou nyní studuji. Vytvořil jsem si zájem o francouzský jazyk, který jsem několik prvních let hltal nadšeněji než výrazně povinnější angličtinu, i když jsem posléze své komunikační dovednosti v jazyce velkého spisovatele zase ztratil. V jednom psychologickém článku jsem se dočetl, že opatrovatelská role matky je (alespoň v případě syna) doplněna otevíratelskou rolí otce. Zatímco matka ztělesňuje teplo domova, je to otec, kdo formuje zájmy a koníčky svého potomka – otevírá mu dveře do světa. Mě můj otec (mimo jiného) otevřel skříň se svou sbírkou verneovek (oproti mne je v mládí přečetl snad úplně kompletně), a tak nám na společné cestě za zajímavostmi světa byl společným jmenovatelem také tento osudový autor. Rád bych měl jednou děti a snad Pán Bůh dopřeje, aby mezi nimi byli synové. Pak budu mít snadné alibi, proč zavřít oči před realitou deštivých podzimních dnů, a doprovodím své děti do tajuplného světa verneovek. Možná si některé z nich znovu přečtu, možná si doplním znalosti těch dosud nepřečtených. Jules Verne se stal v dětství autorem mého srdce a z toho srdce už ho asi nic nevystrnadí. Těm, které si ještě nezískal, doporučuji, aby to koukali napravit. Pokud mají syna ve věku kolem osmi let, je nejvyšší čas začít společně a právě teď!!! KONEC