Dnes budu reagovat na nedělní článek Kateřiny Kňapové se sugestivním názvem ,,Také toho máte D.O.S.T.?´´ [1], neboť jsem signatářem příslušného manifestu [2].
Logo Akce D.O.S.T.http://www.akce-dost.cz
Autorce vadí především odkazy na přirozený řád, přičemž se snaží existenci takového řádu popřít, a tak uvádí např.: ,,Problém s „umělým“ a „přirozeným“ je ale ten, že se bez ohledu na zdání něčeho objektivního a neměnného jedná o rozdíl konstruovaný. Jedná se o interpretaci skutečnosti, v níž se uplatňují pouze určité modely uspořádání, které logicky plně vyhovují pouze omezené skupině lidí.´´
Já ovšem zastávám názor, že konstruované nejsou zřetelné rozdíly, ale právě ona mylná rovnítka, proti kterým se Manifest D.O.S.T. ozval. Rodina založená na manželském svazku muže a ženy je totiž opravdu základním výrazem lidské sounáležitosti.
Autorka se nehodlá smířit s tím, že matky-samoživitelky a homosexuální páry ,,nemají šanci´´. Podle mě má svoji šanci každý z nás, ale není sporu o tom, že průměrné dítě vychovávané matkou samoživitelkou má životní rozehrávku složitější, než průměrné dítě vychovávané v úplné rodině. A většina matek samoživitelek by se svými sezdanými kolegyněmi bez váhání měnila. Což neznamená ještě opovržení – osobně si myslím, že matky samoživitelky si zaslouží důstojnou státní podporu a (na rozdíl od asociála Jaroslava Škárky [3]) tvrdím, že společnost by měla být soucitná i k těm mužům a ženám, kteří někdy v životě udělali botu. A ještě více k dětem, které tu botu neudělaly, ale jsou bez vlastního přičinění jejím výsledkem.
Na druhou stranu jsem přesvědčen, že bychom měli (v rovině společenského povědomí a norem, případně rozumných zákonů) nadále podporovat zažité kulturní vzory, kde optimálním uspořádáním je úplná rodina. Média hlavního proudu však poslední dobou působí obráceným směrem. Stačí si namátkou otevřít lifestylové rubriky tady na ,,idnesovém´´ webu.
U homosexuálních párů pak souhlasím, že v jistém smyslu ,,nemají šanci´´. Ano, přirozený řád je takový, že na zplození dítěte tu ,,má šanci´´ pouze muž se ženou. To neplyne z přání společenské většiny, která tíhne k heterosexuálnímu spojení, ale právě z tohoto přirozeného řádu věcí – děti prostě rostou v děloze, kterou mají výhradně ženy.
Ano, žijí mezi námi homosexuálové, takže co s nimi? Pomineme-li bláboly neonacistů, existují tu v zásadě dva základní přístupy: A) Přístup podané ruky, B) Přístup klamavého zákona. O co jde?
A) Přístup podané ruky: Člověk s odlišnou sexuální orientací má PROBLÉM. A hledá pomoc. Může mu ji nabídnout např. psychoterapeut nebo jiný důvěrník, který mu poradí, jak s tímto znevýhodněním žít. Liberální psychoterapeut mu v duchu trojího hedonistického kritéria patrně poradí homosexuální soužití, konzervativní psychoterapeut (nebo kněz) mu poradí tvůrčí zdrženlivost. Cílem pochopitelně je, aby ten člověk nešel skočit z mostu, neskončil na drogách, neztratil víru v milujícího Boha. Aby objevil svoji důstojnost a nermoutil se tím, co nemá.
B) Přístup klamavého zákona: Člověk s odlišnou sexuální orientací se CÍTÍ ŠPATNĚ. Odstraníme ten nepříjemný pocit. Jak? Dáme mu větší šanci cítit se normálně. Jak to uděláme? Vymyslíme si imitaci manželství pro homosexuály. Takže až se bude kolega z práce Pepa ženit, pozve i gay Franta kolegy na svoji ,,svatbu´´. Až se bude kolegyně Jana chlubit fotkami děťátka, půjde se lesbička Petra poptat na kliniku IVF, co a jak je potřeba udělat. A nejlepší nakonec. Až bude úspěšný sportovec Petr (pověřený významnou funkcí v olympijské národní výpravě) tvrdit, že taková homosexuální ,,manželství´´ opravdu patří do uvozovek, odebereme mu jeho olympijskou funkci [4], protože by si kvůli Petrovu společenskému postavení někdo mohl ve chvíli trýznivé samoty podřezat žíly.
Asi čtenáře nepřekvapí, že já bych zakroužkoval A) Přístup podané ruky. Manifest D.O.S.T. vyjadřuje obavy, že ve společnosti převládne B) Přístup klamavého zákona, jehož efekt je velice pochybný a jehož nebezpečí tkví mj. v dalším hodnotovém znejistění dorůstající mladé generace. Tolerance totiž opravdu nespočívá v tom, že účelově popřeme nálepky lepší – horší, dobré – špatné, úspěšné – neúspěšné, zdravé - nezdravé.
Ono i na té relativní hodnotě lidských kultur je cosi přirozeného. Až bude pravděpodobnost, že náhodně vybraný dvacetiletý Ind v příštích 10 letech přesídlí do USA, stejná jako pravděpodobnost, že náhodně vybraný dvacetiletý Američan v přístích 10 letech přesídlí do Indie, tak o tom možná začnu pochybovat.
Ostatně, nedal bych ani ruku do ohně, že analogické počty platí pro náhodně vybrané studentky sociologie v Praze a Kyjevě. A tam by to snad mohlo platit především, že? Pokud se tam ovšem ,,nad alternativními způsoby uchopení společenské reality´´ jen neuvažuje.
KONEC ČLÁNKU
Odkazy
[1] Také toho máte D.O.S.T.?, 17. 7. 2011, http://katerinaknapova.blog.idnes.cz/c/201047/Taky-toho-mate-DOST.html
[2] Manifest D.O.S.T., 7. 11. 2007, http://www.akce-dost.cz/dost.htm
[3] Jaroslav Škárka: V boji o reformu nesmí vyhrát emoce, 7. 3. 2011,
http://skarka.blog.idnes.cz/c/180738/V-boji-o-reformu-nesmi-vyhrat-emoce.html
[4] Bruce Hausknecht: Keep Silent and This Won’t Hurt (Part 1), 11. 5. 2011, http://www.citizenlink.com/2011/05/11/keep-silent-and-this-wont-hurt-part-1/
