Jak sem přežil základku

Po uvodních incidentech s účou v první třídě mě byla jasná válka, že vod učitelskéch můžu čekat jenom samé voltr.

Každó chvilu bez varování zkóšeli nebo dávali přepadový písemky. Příde mi to, jako dyž někdo zaútočí bez vyhlášení mlaty. Kromě teho kantorský šmírovali co dělám, jestli nekecám, zkrátka svoboda projevu byla totálně v gébišu. A každó chvílu bonzovačka starém medvědům na domášov, nebo mě aspoň natřeli na třídních schůzkách. Naši dycky před rodičákem losovali, kdo z nich si pude do bódy dát vynadat.

Vod šestý třídy sem měl za třídní takovó „Suchó vrbu“, se kteró nebyl už vůbec žádné hantec. Učila matiku s fyzikó, což je vražedná kombinace i pro borca, natož pro koc. Už vod první čučky sme si nesedli. Páč sem upřimnej, hned ze startu jsem jí nameldoval, že mi vůbec néni sympatická. Tím se náš vztah definitivně upevnil.

Jeden čas mně používala i jako etalon. Když měl někdo něco moc špatný, tak mu hned zavařila, že to má dokonce horší než já.

Přitom já byl v celku dobrman a nedělal až tak velký vlny. Ale byl sem vodjakživa těžké pechfógl.

To co procházelo jiném, mě nikdy neprošlo.

Jednó vo přestávce před matikó sem takhle obkresloval matematické úkol, kerý mě den dopředu starý medvědi bianco podepsali, páč nevěděli taky vo co gou. Jak tak šrajbčím, začali se do mě borci strefovat suchým rohlíkem. Do dózny, do cemru a furt a znova. Já musel šrajbčit, aby mě Suchá vrba nedala flastr. Tak sem nemohl ani uhébat a ani se bránit. Až teprv když sem úkol dopsal, lapl sem ten rohlík a mířil na běžícího borca, že ho trefím. Stál u futer do třídy, tak sem ho po něm mázl, borec vodběhl a já jenom zgóml, jak se ty futra votevřely a strčila do nich dóznu Suchá vrba. Hezky se ten rohlajs vod její řepy vodrazil...

Pak sme taky jeli na vélet do Bratislavy. Prochodili sme celé ten štatl, hrad i novodurové most přes Dunaj a ve finálce mi k vlaku donesla moja Bratislavská teta na cestu škatulu třešní ze zahrádky. Zapluli sme z borcama do kupéčka a začli ty kiršle chálovat. Pecále a shnilé kósky sme vraceli zpátky do krabice. Až sme to zbagrovali, zgóml sem, že se krabica nevydá do koša. Tak sem votevřel fenstr a vymachtoval škatulu fenstrem ze šnelcuku aus. Vůbec mě nedošlo, že za nama kempuje v kupéčku Suchá vrba a má taky votevřený okno. To mně docvaklo až potem, co dveře našeho kupé rozrazila prapodivná vyschlá běsnící gappa s pecálama a shniléma kiršlama v haryzonech, v auglách, ovarech a na dresu. A jak to po ní fšecko špica stýkalo! Škoda, že nikdo neměl foťák.

Po temto zážitku sem měl vystavenó stopku na školní vélety a výjimku sem dostal až na šlusovó akcu před koncem devítky, véšlap do Krkonoš.

V tý době už sem byl přijaté na gympl, což Suchá vrba nemohla vůbec zkósnót, dusila mě v matice a oslovovala mě pejorativně „gymnazisto“.

Krkonoše byly špica, akorát sme museli jednó přespat na Labský bódě. Milovaná třídní měla takový boby, aby se něco nestalo, že sem musel potupně šlófčit na cimře s ňó a s kocórama. Sajtna borců dělala bugr beze mě a já chmuřil. Ještě mě vyhnala spat na regál na patrovó betlu. Na vedléším regálu šlófčila moja sósedka z lavice, tak hned jak Suchá vrba zhasla, začal sem sósedce šeptat do ovaru horory. Dostala fedry a hlásí:

„Žany, nech teho!“

A já meldoval dál vo upírskéch co kempujó v dubovéch spacákách.

A Dáša zase: „Žany nech teho, já má fedry!“

V tem se rozvítilo světlo na cimře a Vrba hantýruje:

„Dášo, co ti dělá? Gymnazisto, neobtěžuj spolužačku, nebo z toho budeš mít ještě dvojku z mravů!“

Asi gómala, že chcu sósedce listovat v čítance, nebo testovat bresty.

Tak sem se dušoval že nic, sósedka šplóchla, že je to jen verbální válka, žádný harašení a Vrba se upokojila.

Mórgen mě vzbudil lomoz v cimře, kocóři se trósily na retych, stará raketa házela sicnu na betli a vydávala pokyny. Cétil sem, jak mám po noci natlakovanó vanu, a že by to chcelo krapet upustit luft. Kdyby v cimře byli borci, tak by to byla jiná válka. U borců je to spíš sportovní záležitost, kdo víc a silněji. Ale s babama néni v temto punktu žádné sport ani lochec.

„Už bys taky gymnazisto mohl seskočit, abychom na tebe zase nečekali,“ hodila mně nenávistně úča.

Tak sem z tý betle hópnul dolů. Okamžitě sem ucétil, jak se mi ve vzduchu povolily všechny svaly, včetně teho, kerýmu se odborně hóká svěrač. Letěl sem luftem a zdála se to bét hodina. Provázen táhlým, řízným a velice charakteristickým zvukem, který přetrvával ještě asi deset vteřin po mém přistání.

Vnímal jsem vyvalený, vodnatý modrý augle Starý vrby a kolem stojících spolužaček. V pokoji bylo hrobové ticho. Špendlík byste uslyšeli spadnót.

Vůbec sem negómal, jak to mám komentovat. Tak jsem bez jakékoliv logiky zavařil „Tak to bysme měli!“ a vypochodoval z cimry aus…