Válka na Ukrajině nám jasně vytyčila hranice svobody, demokracie a západních hodnot. Bohužel také odhalila charakter některých našinců, jejich pokrytectví a kterým směrem jejich oči hledí. Do Prahy, Bruselu či Washingtonu to není.
Psalo se velmi časné ráno 24. února. Vzhledem k problémům se spánkem a brzkým probuzením, jsem zhruba od 4 hodin ráno četl v tabletu zprávy a dětinsky pil kakao. Nevím zda se jednalo konkrétně o nevyspání anebo o špatnou intuici a pocit, že něco strašného přijde. A přišlo. První zmínky o přeshraničních raketách a stačila pouhá jediná hodina a mé obavy se potvrdily. Ba co víc - naplnily. Vojenská cvičení na těsné hranici sousedního státu o síle stopadesát tisíc plně ozbrojených mužů se nekonají, jen proto, aby ruský prezident podepsal "pouze" dva papíry o uznání separatistických regionů na východní Ukrajině. A ve světle všech mezinárodně politických náznaků a předesílaných informací, nemusí člověk být Henry Kissinger, aby pochopil o co Ruské federaci šlo a stále jde. Do oběda bylo vyjasněno. Ne Donbas, ale Ukrajina... a celá - od Užhorodu po Doněck, od Sevastopolu po Sumy, od Charkova po Oděsu. A poté další. Denacifikace Polska, Podněstří, výhružky Finsku v Karelské šíji v případě vstupu do Severoatlantické aliance. Nejen státy bývalého svazu zla, ale satelity taktéž. Když už, tak už, se vším všudy - od Lisabonu po Vladivostok. Když se kácí les, létají třísky. Avšak to co přišlo a stále přichází, je nad ta nejhorší očekávání... Buča, Irpiň, Mariupol, Azovstal...
Ale co tím chce autor říci. Pokud se najdou tací, kteří nevěří a stále argumentují, že toto není naše válka "vyřešte si to", tací, kteří stále bagatelizují, omlouvají nebo dokonce vzývají konání ruské federace, se buď zatím neprobudili anebo prostě jen nechtějí záměrně a takoví jsou. Neustále nám bylo vtloukáno, že věci v životě nejsou černobílé. Tato premisa padla, stejně jako na kolena padá Mariupol, Cherson, Charkov. Toto konkrétně černobílé je a to do poslední vystřelené nábojnice. Stále dokola si kladu otázku, zda je horší aktivní podpora ruské invaze a genocidy ukrajinského národa nebo latentní tichá tolerance a mlčení. Dan Brown píše ve své knize Inferno příznačný citát: "nejtemnější místa v pekle jsou vyhrazena pro ty, kteří si v dobách mravní krize zachovávají neutralitu." Píše se 21. století a toto nyní platí do písmene a bez výhrad. A ano - horší je druhá varianta, použít-li přídomek jednoho nejmenovaného filmu mé oblíbené ságy - "skrytá hrozba".
Kdo se jasně a zřetelně nevymezil proti ruskému vpádu do suverénního demokratického sousedního státu je minimálně podezřelý a s největší pravděpodobností zakuklenec páté kolony z jistého paláce na adrese nám. Borise Němcova v Praze. Anebo chcete-li - z konzulárního, z ulice Ukrajinských hrdinů. Kdo podporuje běsnění, loupení, znásilňování, vraždění civilistů se svázanými rukami za zády, má na těch vlastních stejnou krev a měl by být konfrontován s trestněprávní legislativou civilizovaného světa, ve kterém žijeme - demokratickém a svobodném. Bez násilí a pokud možno slušně, protože náš právní systém vychází z práva civilizace, z práva římského a nikoliv z práva mongolského chanátu a zlaté hordy, která nezná slitování - s dětmi, ženami, muži či starci. A ten kdo nadále mlčel, ať si vyřeší sám. Se svědomím a s vlastní morální existencí.
Ukrajina vydrží. Vydržela Poláky, Tatary, Mongoly, habsburské Rakousko-Uhersko. Vydržela Hitlera, Babyj Jar, Stalina a hladomor. Kozácký národ nikdo na kolena nedostane, tím jsem si jistý. Ale potrvá to... a bude to bohužel stát ještě mnoho uprchlíků, obětí a potoků krve.
