Výhodná a spravedlivá dekarbonizace energetiky? Sotva

 Rok 2021 má být superrokem pro ochranu klimatu a českým superrokem pro budoucnost energetiky, alespoň podle ryzích propagátorů  obnovitelných zdrojů energie (OZE).

U nás už to začalo. Lísáním se ke Straně zelených (SZ) a jejím voličům. Na on-line sjezdu SZ v předposlední lednový den prohlásil Jan Hamáček, ministr vnitra a vicepremiér (ČSSD), aby ministři jeho strany odmítli „...málo ambiciózní závěry Uhelné komise“, a aby rokem odklonu od uhlí byl už rok 2033.

Komise loni v prosinci navrhla rok 2038. Když o tomto svém závěru hlasovali její členové, proti byli pouze Jan Rovenský a Jiží Koželouh, aktivisté vyslaní do komise ministerstvem životního prostředí, pročež oba z komise na protest proti výsledku hlasování odešli a svého předsedu, ministra Richarda Brabce, tam za životní prostředí ponechali samotného.

Nicméně, na jednání vlády hned první únorový den skutečně ministři za sociální demokracii a ministr zdravotnictví (nestraník za ANO) dřívější termín prosazovali. Pročež byl dokument z jednání stažen s tím, že projde připomínkovým řízením podle resortů. Pro aktivisty jasný signál k probuzení ekologického uvědomění národa. Lhostejno, že jde hlavně o kalkul uvadajících růží nechat rozpučet i více zelených lístků, aby to letos na podzim stačilo na 5 (či více) procent.  

Kdo má ambice, sbaští všechno

Ambice se stávají základním argumentem a ambiciózní plány základním nástrojem dekarbonizace evropské i české společnosti. Základem této dekády prý bude zvýšená ambice pro snižování emisí.

Ve  výčtu zásadních letošních událostí v oboru citují zastánci OZE  nové zákony pro energetiku, dopravu, obchod a pravidla hospodářské soutěže, které má přijmout Evropská komise.  Podle nich bude třeba přepracovat obchodní dohody EU se Spojenými státy i s Čínou. Nepochybují, že klimatická opatření dopadnou na ekonomiky členských států EU pozitivně.

Pochybností se však zbavit snadno nelze. Richard Brabec už dříve naznačil, že například dřívější odstup od uhlí by byl o 150 mld. Kč dražší. Neříkal, o kolik bude výhodnější. Uhlíková cla nezpůsobí nic menšího než zdražení dovozů.  A kromě toho  přepracování obchodních dohod  nebude tak snadné. EU obchoduje s více státy než jen se dvěma jmenovanými. Třeba také s Ruskem, Indií, Jižní Koreou, Kolumbií, Izraelem, Tureckem, Velkou Británií... Nezboří zavedení uhlíkových cel celý systém Světové obchodní organizace (WTO)?

Tvrzení o výhodnosti rychlého oduhlení jsou pravidelně podporovány  nabídkou téměř 1 bil. Kč z evropských fondů, které Česko jakoby „dostane“. Tyto fondy ale mají být financovány novými daněmi a cly a také úvěrem z evropských dluhopisů, které se budou splácet. Splácet i Českou republikou. Když dáme za pravdu tvrzení, že ekonomika kolem obnovitelných zdrojů je zásadní šancí pro výrobce, instalátory i údržbáře a projektanty, musíme ale též zároveň dodat, že také znamená růst cel, daní, poplatků, cen energie, potravin, dováženého zboží a růst zadlužení státu. Pro všechny.

Fond destrukce

Uhelná elektrárna Moorburg u Hamburku, jedna z nejmodernějších a nejúčinnějších v Evropě, bude po necelých 6 letech provozu zřejmě letos odstavena. Podobný osud se chystá pro elektrárnu Datteln u Dortmundu, spuštěnou loni v prosinci. Obojí výměnou za náhradu z veřejných rozpočtů. Nizozemsko se chystá odstavit moderní uhelnou elektrárnu, která ovšem patří německé RWE. Bez náhrady; RWE to žaluje u arbitráže. Jak se tohle může někomu vyplatit, to by si skutečně zasloužilo nějakou dopadovou analýzu. Zatím to vypadá, že Fond obnovy, připravovaný Evropskou komisí, bude do značné míry Fondem destrukce neamortizovaných aktiv.

Připusťme, že masivní nasazení OZE může vyjít ekonomicky příznivě pro některé státy. Ale ne pro všechny a ne za každou cenu. Rozdíly mohou být značné, např. podle přírodních podmínek, hustoty osídlení, aj. Proč se třeba u nás v souvislosti s podporou OZE hovoří o „demokratizaci energetiky“, zatímco v Německu se občanstvo bouří proti výstavbě nových přenosových linek z obnovitelného Severu na deatomizovaný Jih země?

Německý svaz odborů (DGB) nedávno oznámil, že počet pracovních míst v oboru OZE za posledních 7 let klesl o třetinu. K tomu si připomeňme, že Německo loni na podzim, Rakousko letos v lednu a Švédsko docela nedávno byly vážně ohroženy nedostatkem elektřiny. OZE nedávaly výkon a zálohy chyběly. Ve švédském případě bylo přímo citovanou příčinou odstavení jaderného reaktoru Ringhals 1 loni v prosinci. Nepochybně ve všech třech jmenovaných zemích byly k dispozici rozsáhlé studie o tom, že přejít na OZE je možné a že se to vyplatí. Cena elektřiny v jižním Švédsku v druhém únorovém týdnu stoupla na 5150 Kč za MWh.

Na demokratizaci energetiky prý může profitovat každý. Sotva. Třetina až polovina obyvatel, kteří žijí ve velkých městech, v činžovních domech, nemají vlastní střechu, aby si mohli instalovat fotovoltaický panel, a těžko jim kdo dovolí si třeba na pražské Vinohradské třídě mezi tramvajovými pásy vztýčit větrnou elektrárnu. Tito občané budou vždy jen donátory svých šťastnějších spoluobčanů v rodinných domech, kteří si za jejich peníze zdemokratizují svou energetiku – získají za cizí peníze „...nejlevnější elektřinu ze všech nově budovaných zdrojů“. Evropský thing-tank Jacquese Delorse varuje, že v EU je 30 milionů domácností, které trpí energetickou chudobou. V ČR je to kolem 300 tisíc domácností, většinou v Ústeckém, Moravskoslezském a Karlovarském kraji. Zatím pro ně neexistuje řešení.

Závěrem si dovolím oponovat tvrzení  o nepodpoře státu většiny obnovitelných zdrojů v Česku, která je prý největší překážkou jejich rozvoje.  Podle údajů Operátora trhu s elektřinou (OTE) bylo na podporách OZE vyplaceno v roce 2013 téměř 35 mld. Kč, v roce 2019 už 42,5 mld. Kč, nárůst činil 21,4 procenta. Množství podpořené elektřiny v GWh stoupl za stejnou dobu o 12 procent. Za uvedených 7 let podpora celkem dosáhla 284,6 miliardy korun. Podle údajů Sdružení evropských regulátorů za roky 2016 a 2017 platila ČR v průměru nejvyšší podporu za 1 MWh vyrobenou v OZE v Evropě. Jestli je toto ona „nepodpora“, rád bych věděl, jak vypadá podpora „nejlevnějším a nejefektivnějším zdrojům energie“ a jak se vyplatí spotřebitelům?

Dekarbonizace, v co nejvyšší míře a důrazným, dotovaným způsobem, bude zřejmě nevyhnutelná. Ale nevěřme tomu, že bude výhodná a spravedlivá.

V kratší verzi článek vyšel v Mladé frontě Dnes