Německo se rozhodlo zastavit jadernou energetiku, Velká Británie ji naopak povzbudit a český ministerský předseda se pro změnu rozhodl podpořit těžbu hnědého uhlí. Doufám jen, že si jeho zdůvodnění na sebe nevztáhli obyvatelé, vlastníci a obyvatelé tamních sídel, kvůli nimž především byla omezení kdysi přijata. Na rozdíl od limitů oni nejsou ani „vyčpělí“, ani „překonaní“.
V otázkách tzv. limitů těžby se však nemíjí pouze forma s obsahem. Je míjen i obsah samotný. Důvodem, proč těžit, přece nejsou zisky uhlobaronů, podobně, jako rohlíky nepojídáme kvůli ziskům rohlíkobaronů a noviny nečteme kvůli ziskům babišobaronů. Argumentem není ani zachování zaměstnanosti v těžce zkoušeném kraji. I když věcně už má smysl o tomto aspektu uvažovat, musíme vzít v úvahu, že uhlí není systémovým prvkem udržení zaměstnanosti prostě proto, že Ústecký kraj má nejvyšší nezaměstnanost od chvíle, kdy existuje, nikoliv od chvíle, kdy začala klesat těžba uhlí.
Zkušenosti uplynulých deseti patnácti let ukazují, že uhlí ještě na nějakou dobu potřebovat budeme. Po stu letech industrializace českých zemí, při níž došlo k rychlému zvyšování hospodářského růstu, vzdělanosti a životní úrovně, a jehož motorem byla domácí energetika, prostě není možné tuto základnu během příštích deseti let přešaltovat na bezemisní turisticko-internetovou velmoc Evropy. Tuzemské i zahraniční zkušenosti ukazují, že by bylo vhodné s tím ještě pár let počkat. Za současného stavu vědění a při dané struktuře průmyslu a energetiky je taková strategie dost drahým luxusem.
Učíme se uhlí těžit i spalovat kulturněji, šetrněji, efektivněji, rekultivovat krajinu a čistit vzduch. Stálo to už stovky miliard korun, ale pořád je to méně, než předpokládané souhrnné dotace do obnovitelných zdrojů v letech minulých i příštích.
Naopak důvody, proč uhlí za žádnou cenu netěžit, ve mně hlubokou důvěru nevzbuzují. Nevěřím třeba tomu, že se za deset let podaří zateplit všechny budovy. Hlavní město Praha zatepluje panelový dům, ve kterém bydlím, už devět let a ještě to není hotové. Nevěřím tomu, že by metro mohlo jezdit na solární baterie a že Jižní Město se stem tisícem obyvatel stačíme vytápět prasečí kejdou. Nevěřím tomu, že net-metering nás zbaví účtů od energetických společností. Že instalací solárního panelu a vztyčením větrníku a připojením na síť budou zadarmo služby operátora trhu, přenosové soustavy, centrálního energetického dispečinku, distribuční soustavy, distribučního dispečinku, systémových služeb, záložních zdrojů, rezervovaných kapacit v sítích, měření spotřeby, přeshraniční spolupráce… Ale věřím tomu, že Itálie, kde se net-metering provozuje, měla black-out.
Je samozřejmě pravdou, že obnovitelné zdroje se báječně vyplácejí Jiřetínu (pod Jedlovou) nebo Kněžicím - díky dotacím. Nevěřím ale tomu, že když si budeme všichni vzájemně obnovitelné zdroje dotovat, bude elektřina levnější a my všichni bohatší, šťastnější a zaměstnanější. Věřím tomu, že druhým a leckde i prvním největším znečišťovatelem ovzduší je doprava. Nevěřím ale tomu, že do deseti let si všichni všechno odvezeme na kole. Nevěřím tomu, že se propadnou Krušné hory. Nevěřím tomu, že příští vládní koalice dokončí aktualizaci státní energetické politiky.
Ale věřím tomu, že v národě, který dokáže nezištně vypomáhat svým bližním po povodních, posílat desítky milionů na stavbu škol v Africe, na dálku adoptovat nejchudší děti v Bangladéši a stavět vodovody v Indii, se dokáží tři miliony lidí, kteří uhlí potřebují, rozumně domluvit se třemi tisíci nevyčpělých, nepřekonaných, ale vážených a respektovaných spoluobčanů, kteří na něm bydlí.
